Barevné ženy Hamburku aneb která barva je ta správná?

Od akce pořádané sdružením Women of WeWork jsem očekávala příjemný podvečer, sklenku vína zdarma a víceméně zajímavé povídání na téma Rasismus a Business. Když jsem se ale při pokusu, který měl vizualizovat rozložení privilegií v naší skupině různobarevných žen, rozhlédla ze své pozice v první řadě – kolem samé světlovlásky, za nimi snědé krásky a úplně vzadu žena s nejkudrnatější afro korunou – uhodilo mě poznání: jsem privilegovaná. 

Vezměme to ale popořadě. Nejprve glosář pojmů, které možná bude potřebovat vysvětlit.

Glosář pojmů

• Béžoví lidé = příslušnice a příslušníci tzv. bílého etnika
• Barevní lidé = příslušníci a příslušnice všech ostatních etnik kromě tzv. bílého
• Barvoslepost = rasismus
• Experiment Krok vpřed = pokus, který má vizualizovat privilegovanost a sociální mobilitu skupin lidí lišících se barvou pleti
• Neviditelná barvoslepost = skrytý rasismus
• Viditelná barvoslepost = explicitní rasismus
• WoW = Women of WeWork = pravidelně setkání žen s podnikatelským pozadím pořádaná organizací WeWork
• WeWork = sdílené kancelářské prostory, kde si můžete jako freelancer＊ka nebo firma pronajmout luxusní prostor pro práci; v rámci své studijní stáže tu trávím tři měsíce s neomezeným přístupem ke kávě a bublinkové vodě

Krok vpřed, kdo má výhodu

Workshop o barvosleposti začal pěkně zostra. Nejprve se naše různobarevná skupina žen měla postavit do jedné řady u zdi. Lektorky pak četly tvrzení jako: „Kdo nikdy neslyšel otázku ‚Odkud jsi původně?‘, ať udělá krok vpřed.“ Při každém tvrzení část z nás zůstala stát, část udělala krok vpřed.

Účelem bylo vizualizovat rozložení privilegií ve společnosti. Jinými slovy, ukázat nám skrze pár otázek, kdo z nás má výhodnější postavení a kdo méně. Každý krok vpřed vlastně symbolizoval sociální mobilitu.

Před tímto cvičením nás lektorky několikrát ujišťovaly, že:

• jsme v bezpečí 
• kdykoli by toho na nás bylo moc, můžeme odejít za dveře 
• nikdo se nemusí stydět 
• a tak podobně.

Považovala jsem tato ujištění pouze za projev otevřené německé společnosti, spíše za sympatickou formalitu, dokud jsem se na konci experimentu ze svého místa v přední řadě neotočila doleva, doprava, vzad a úplně nejvíc dozadu, kde u zdi stála žena s nejkudrnatější afro korunou. Nejspíš se za celý experiment vůbec nepohnula z místa. Najednou ujištění lektorek nabyla reálného smyslu.

Pokud se ještě ptáš, jaké bylo po cvičení Krok vpřed rozložení barev v místnosti, ujistím Tě, že odpověď je na bíledni:

V předních pozicích nás stálo pár béžových světlovlásek.

Prostřední prostory zabíralo několik snědých slečen.

Docela vzadu zůstala stát žena s nejkudrnatější afro korunou¹.

Pozn.¹: Jedna z otázek v experimentu byla i ta, zda je pro nás těžké sehnat v Německu vlasovou nebo pleťovou kosmetiku. Problémy najít vhodný šampon, kondicionér, tón make-upu nebo odstín rtěnky je zde pro barevné ženy zásadní. Přestože regály přetékají produkty, na barevné ženy se v nabídce jaksi zapomnělo. Maličkost? Umíš si představit, že v napěchovaných drogeriích neseženeš šampon jen proto, že prostě Tvůj typ vlasů „neexistuje“?

Překvapivá reflexe

Jedna z výzev při experimentu mě trochu překvapila: „Ať udělají krok vpřed ty, které nikdy nemusely rodičům pomáhat platit účty.“ Ano, je mi jasné, že v jiných, méně privilegovaných částech světa musí děti rodičům přispívat na přežití domácnosti s naprostou samozřejmostí.

Nezapomínejme ale, že jsem se účastnila workshopu v kancelářských prostorách WeWorku v centru Hamburku, jednoho z nejluxusnějších měst Německa. Účastnice byly freelancerky, které si ve WeWorku pronajímají prostory pro svůj business.

Mé překvapení vzrostlo, když nás krok vpřed udělalo pouze několik. A co více, při reflexi se první ozvala elegantní žena. Později se svěřila, že se s barvoslepostí v Hamburku setkala mockrát. Jediné, čeho jsem si na ní do té doby všimla barevného, byly krásné meruňkové šaty:

„Překvapily mne některé otázky, třeba ta o pomáhání rodičům platit účty.“
Jo! Pomyslela jsem si. Přesně. Aspoň už se nebudu muset vyjadřovat, vyjádřila to za mě.
„Věci jako dělit se s rodiči o placení výloh pro mne byly vždycky normální, překvapilo mne, že některé tohle třeba vůbec neřeší.“

Překvapila nás stejná otázka, každou z opačného důvodu. Já jsem však odvahu se vyjádřit nesebrala. Slovo si tak vzala jiná účastnice, tentokrát béžová. Její reflexe měla omluvný nádech a vyjadřovala, že si je vědoma svých privilegií, až jí najednou uklouzlo:

„Just because I have the privilege to be born in the right family…“ („Jen proto, že jsem měla tu výsadu narodit se do té správné rodiny…“)

Dokud se nezačala o překot omlouvat za špatnou volbu slova right, ani jsem si neuvědomila, že by na jejích slovech mohlo být něco divného. Neuvědomila jsem si sílu slov a pocity, které mohou vyvolat. S neviditelnou barvoslepostí jsem jako béžová totiž nikdy problém neměla.

Neviditelná Barvoslepost

Jestliže se ona žena s nejkudrnatější afro korunou nerozplakala už při experimentu, při sdílení svých zkušeností s neviditelnou barvoslepostí v Hamburku už to nevydržela:

„Těžko se to popisuje, protože to nemůžete ničím dokázat. Ale cítíte to. Třeba v restauraci. Cítíte, že se k vám jako k barevné chovají jinak, než k béžovým hostům. Malá gesta, jak se na vás dívají, jak s vámi mluví. V těchto chvílích bych si přála, aby někdo béžový vystoupil a řekl, že takové chování není v pořádku.“

Žena sdílející své niterné pocity z neviditelné barvosleposti má daleko k teatrálnosti, ale poslední větu dopoví ve vzlycích. A to jsme v Hamburku, ne někde ve vidlákově.

Barvoslepost Hamburku je těžko postižitelná, protože není akutní nebo alarmující, nýbrž skrytá. Očím neviditelná.

Béžoví lidé jako třeba já ji nevidí, neboť platí podivuhodné pravidlo: vůči béžovým lidem nikdo barvoslepý není!

„To přece není možné! To si jen něco namlouváš…To si určitě špatně vykládáš.“
A to se pak barevným lidem o barvosleposti mluví ještě hůře.

Jedna ze šokovaných béžových žen se při reflexi zeptá ženy s nejkudrnatější afro korunou, jestli by mohla zmínit nějaké konkrétní příklady barvosleposti v Hamburku.

„Třeba u lékařů. Přestala jsem chodit k lékařům, radši si všechno googlím sama. Jednou jsem šla na prohlídku, protože jsem si našla bulku v prsu. Ta doktorka se mě za celou dobu ani nedotkla. A když jsme ještě mluvily, odešla uprostřed věty. Čekala jsem, až se vrátí (vždyť jsme byly uprostřed rozhovoru!), dokud na mě recepční nezavolala, že mám odejít. Nechápala jsem. Odešla uprostřed věty, bez jakéhokoli vysvětlení.“

Jsem šokovaná taky.

„Moji béžoví přátelé samozřejmě nechápou, o čem mluvím. Vždyť jsme v Německu, lékařská péče je tu na tak vysoké úrovni!“

Ještě šokovanější jsem, když se z různých koutů naší různobarevné skupiny ozvou souhlasné citoslovce a jiné projevy naznačující, že ty ženy ví přesně, o čem mluví. Několik zároveň jich nabízí kontakt a doporučení na své vlastní lékaře a doktorky, které jsou samy barevné, a budou k ní tedy přistupovat s normálním respektem.  

Viditelná barvoslepost: 

1. Nikita ze Zimbabwe

Nikita, jedna z lektorek našeho workshopu, vyprávěla vlastní příběh jako case study nejen té neviditelné, ale i viditelné barvosleposti, se kterou se v Evropě každodenně potýká.

V Zimbabwe vyrůstala Nikita v multibarevné rodině, kde žila pohromadě celá škála barev. Její dědeček byl Holanďan, babička Zimbabwanka, maminka tedy v sobě mísila dvě (politicky) kontrastní barvy. Tehdejším režimem apartheidu byla označená za ‚bastard‘, načež ji autority vzaly mamince z péče a uzavřely do katolické instituce, kde se potýkala s těžkou barvoslepostí ze strany katolických mocných. Stalo se, že tato žena počala s mužem německého původu Nikitu.

Nikita tedy do svých 11 let vyrůstala v rodině, kde bylo normální, že každý měl nějakou barvu, a její babička přísně dbala na to, aby se všichni vzájemně respektovali: barevní, béžoví, namíchaní. S barvoslepostí se Nikita poprvé setkala až v Evropě, když přišli s rodinou za vzděláním do severního Německa.

Do té doby pro ni bylo naprosto normální hrát si s lidmi hrajícími všemi barvami, nenapadlo ji chovat se k někomu jinak proto, že jeho barva má jiný odstín než ta její.

Třeba když ji jako čtrnáctiletou za bílého dne honili tři béžoví muži, dva z nich se zbraní namířenou na její hlavu, a vyhrožovali, že ji zabijou. Utíkala o život, cestou křičela o pomoc a zázrakem se jí podařilo ukrýt v keři, odkud vylezla, až když ji lidé kolem začali hledat a policie už byla na místě. Tehdy se jí dostalo velké podpory a pomoci od svědků incidentu a mnozí na ni naléhali, aby ony muže oficiálně udala. Nikita to neudělala. Vzpomněla si na to, co jí vštěpovala babička a maminka:

„Chápej druhé. Bez souzení. Buď lepší.“

2. Monica z Taiwanu

Monica byla jedna z mých prvních kamarádek na Taiwanu, kde jsem se dva roky učila čínštinu. Nesměle, ale odhodlaně mě oslovila ve vegetariánském bistru, kam jsme obě chodily z nedaleké univerzity na oběd. Monice, dívce o pár let mladší, než jsem já, planulo srdce pro lákavou Cizinu. Jejím snem bylo studovat astrofyziku v Německu.

Svůj záměr si, tichá a rozhodná, zuby nehty prosadila u své rodiny; po těžkém přesvědčování ji nakonec rodiče a prarodiče propustili z domova. (Ano, přestože už jí bylo 20 let a studovala na vysoké škole, musela si vydobýt souhlas rodičů. Na Taiwanu je autorita rodiny silná.)

Nadšeně si šla Monica za svým snem a začala studovat astrofyziku v Leipzigu. Avšak ten ji rozhodně s otevřenou náručí nepřivítal: otevřený rasismus, umocněný možná korona krizí, ji velmi rychle srazil z obláčku.

Když se chtěla uprostřed zimy jít podívat na kostel, vyhnala ji odtud nějaká žena s holí a křikem, ať se odtud klidí.

„Po pár měsících v Leipzigu jsem byla připravená to vzdát. Tolikrát jsem se setkala s rasismem a lidmi, kteří na mě řvali, protože jsem neuměla perfektně německy,“ vypráví jinak rozvážná dívka nezvykle rozhořčeně. Mimochodem, německy se začala Monica učit už na Taiwanu a šlo jí to výborně; vím to, neboť se učila ode mě.

Jedné podzimní noci si sedla a i když se vracet domů nechtěla, zvolila zpáteční letenku na Taiwan jako cestu přece jen schůdnější. Osud jí ale nedovolil, aby se kvůli barvosleposti lidí svého německého snu jen tak vzdala. Tu noc jí někdo hacknul kreditku, a Monica měla s nákupem letenky útrum. Pochopila, že jí život incidentem s kreditkou dával šanci dát Německu druhou šanci. Tolik bojovala, aby se sem dostala, a když je tady, tak poletí zpátky? Ne. Toho by do konce života litovala.

Víceméně náhodně vygooglila univerzitu v Hamburku a přihlásila se na obor electrical engineering. (Metoda náhodného googlení bez přílišného přemýšlení se mi osvědčila taky: doporučuji, hledáte-li příležitost, která je stvořená přesně pro Vás.)

„Hamburg mi změnil život,“ svěří se moje taiwanská kamarádka, když se po téměř třech letech víceméně náhodou setkáváme ve třpytivém hamburském parku. Procházíme se parkem, který obě milujeme, ve městě, které obě milujeme. I Monica totiž v Hamburku vidí to, co já: pestrobarevné město, otevřené lidi, mix kultur a příležitostí. S nepokrytou barvoslepostí Leipzigu se zde nesetkává, i proto je teď zářivá.

Na jaké ‚příčce‘ by se v experimentu Krok vpřed asi ocitla taiwanská Monica?

Nebuďme slepí k barvosleposti

Diskuse o barvosleposti dokonce i v dnešním Hamburku mě šokovala, protože bych ji zde nečekala. Neznamená to, že by snad existovala jen zde, nebo že by právě zde byla větším problémem, než jinde. Poselstvím celého workshopu o rasismu bylo upozornit na to, že barvoslepost existuje dokonce i zde, ačkoliv není nápadná, přímá nebo dokonce pojmenovatelná.

Právě workshop, kterého jsem se zúčastnila, je důkazem toho, že Hamburk je sice barvoslepý, ale aspoň se snaží ‚vyléčit‘. Jak zdůrazňovala lektorka naší multibarevné skupině, nejde určitě o to, vinit béžové a z barevných dělat oběti. Jde o to tvořit takovou společnost, která barvoslepá není. Svět je přece barevný.

Ve WeWorku, onom luxusním co-workingovém prostoru, kde se konala beseda o barvosleposti, probíhá na všech patrech několikrát denně důkladný úklid. Každý den tu vídám ty stejné člen*ky celkem početné uklízecí čety: několik uklízečů a pár uklízeček.

Po tomto našem povídání
mě uhodí fakt do očí:
všichni tito uklízeči
jsou bez výjimky barevní.

Tento do očí bijící fakt je jako vystřižený ze stereotypního filmu. Na jedné straně tu máme většinou béžové freelancer*ky, co si ve sdíleném kancelářském prostoru chodí neomezeně čepovat kafe, zatímco zírají do laptopů, mlčí nebo mluví do sluchátek a připojují se na meetingy.

V té stejné místnosti – ale jakoby v jiném světě – drhnou barevní muži a ženy dřez, kde se kupí kávové hrnky, a vynáší koše, kde se kupí krabice od fancy obědů. Ty světy se možná protnou, když si chce freelancer*ka umýt zeleninu, uklízeč*ka tehdy mlčky uhne.

Jak vyléčit barvoslepost?

Soucítění nad Porozumění

První, co je třeba udělat, vypráví-li nám někdo o své zkušenosti s barvoslepostí, je přestat její či jeho příběh kriticky analyzovat. Snaha racionálně porozumět osobnímu pocitu vede spíše k nedorozumění. Obzvlášť pokud Vám jako béžové*mu někdo barevný svěřuje své pocity z toho, jak se k němu chovají v restauraci či v lékařské péči jinak, než k béžovým, odpusťte si poznámky typu: „To přece není možné! To si jen něco namlouváš… To si určitě špatně vykládáš.“

S béžovou kůží nemůžeme barvoslepou realitu nikdy vidět očima barevných. Vzpomeňte si na podivuhodné pravidlo: vůči béžovým lidem nikdo barvoslepý není! To, co pociťují, se často nedá přesně vystihnout slovy.

Místo snahy o porozumění nabízí lektorky cestu soucítění. Vyslechni a souciť, tím můžeš své bližní velmi dobře posloužit.

Jednej

Pomoz, pokud vidíš bližní*ho v barvoslepé situaci, apelovala lektorka. Ať jde o barvoslepost agresivní, kdy někdo vyhrožuje ublížit či útočí slovně, nebo pasivní barvoslepost, při které převážně béžová skupina lidí třeba ‚jen‘ přehlíží své barevné člen*ky. Naše akce z privilegované pozice pomůže. Vstřícné gesto, oční kontakt, otázka „A co si o tom myslíš Ty?“ jsou vítány.

Jednej se naopak čte jen dej. Jen dej do barvosleposti světlo svojí pozornosti.

Buď si vědom*a privilegia

Béžová je privilegovaná. Ne že by snad byla krásnější, než ostatní barvy palety, nebo že by všichni chtěli vypadat béžově. Když už jsem u toho, za mě by přední pozice v soutěži krásy v naší pestrobarevné skupince rozhodně zaujímaly barevné účastnice. Ale kdo by nechtěl privilegia, která z béžového statusu vyplývají?

Béžová je dnes mnohem spíše statusem, nežli barvou. Doby, kdy se bílá vyzdvihovala nad tmavou a opravňovala jedny k zotročování druhých, pominuly. Co za sebou ale zanechaly je automatická prestiž, která Vás – nás – coby béžové opravňuje například k tomu, pohybovat se v místě, kde jsme se narodili a vyrostli, bez poznámek typu „Odkud jsi?“ nebo „Jak to, že mluvíš česky?“, a můžeme jej tak směle nazývat domovem. A když už využíváme téměř neomezené globální mobility, abychom někam vycestovali, mají otázky „Odkud jsi?“ obdivný až posvátný nádech.

Nedávno jsem na svém blogu publikovala příběh o tom, jak mě na hamburském nádraží čapli policisti, a bez pokuty zase propustili. Jak by asi policisté reagovali, kdybych si to o půlnoci na nádraží nedrandila na kole blonďatá béžová já s českou občankou,

Závěr: toto je akce proti barvosleposti v Evropě, nikoli jen v Hamburku. Právě proto, že společnost zde hraje všemi barvami, a barvoslepost je tedy reálný problém, vede se o ní diskuse. Jen díky dialogu, který se v barevném Německu na toto téma vede, se perspektiva barevných žen dostala i ke mně.

Náš svět není černo-bílý. Náš svět je a má být barevný.

Dodatek: Privilegovaná Bílá na Taiwanu

Bílá barva je na Taiwanu privilegovaná vcelku otevřeně, a proto také píšu rovnou bílá, bez krycího jména béžová. Bílá požívá privilegií a úcty, jaké jiné barvy nemají – a nikdo se s tím netají.

Na Taiwanu jsem privilegovanost bílé kůže zažila na vlastní kůži. V podstatě díky tomu, že jsem blonďatá a bílá, sehnala jsem rychle dobře placenou práci učitelky angličtiny. Do karet mi také hrála výsada bilingvního prostředí, ve kterém jsem vyrůstala – díky tomu, že na nás tatínek odmalička mluvil anglicky, mohla jsem se prezentovat jako rodilá mluvčí. Můj bílý zevnějšek byl ale minimálně tak důležitý jako mé britské pozadí; Taiwanci si na bílou prostě potrpí.

Pozitivní barvoslepost vůči bílým – tedy upřednostňování bílé před ostatními – má přirozeně svůj negativní odraz v přístupu taiwanské společnosti k barevným.

Je všeobecně známo, že jste-li například rodilá mluvčí z USA, ovšem zevnějškem zapadáte do Asie, anebo rodilý mluvčí z Jihoafrické republiky (kde patří angličtina mezi úřední jazyky), ale Vaše kůže není bílá, máte v porovnání s bílými rodilými mluvčími menší šanci uplatnit se na Taiwanu jako učitel*ka angličtiny. A naopak, pocházíte-li například z Ruska nebo Francie, máte dostatečně bílou kůži a angličtinu dostatečně slušnou, vězte, že si její výukou můžete slušně přivydělat.

Stupeň bělosti rozhoduje ne-li rovnou o privilegovanosti, pak alespoň o úrovni krásy dokonce i mezi rodilými Taiwanci a Taiwankami. Že lidé chodí v létě pečlivě zahalení, nemá co do činění s cudností, nýbrž snahou udržet si co nejskvostnější odstín bílé. Zatímco my se smažíme na pláži v honbě za tou správnou olivovou, na Taiwanu razí heslo: Bílá bělejší, člověk krásnější.

Pro dokreslení: sestra Monicy, jejíž příběh vyprávím výše, se minulý rok vdávala. Monica si asi týden před zásnubní hostinou vyšla surfovat. Od babičky si pak vyslechla výčitky:

„Proč zrovna takhle před oslavou
Surfovat jít musíš?
Budeš mít kůži opálenou!
Příbuzní – co si pomyslí?!“