Jak se s porodem popasujem, tak žijem

13.7. 2021823x0 Komentářů

Co se porodů týká, vyzkoušela jsem snad všechny možnosti. Od těch krásnejch, povznášejících, až po ty šílený, který bych opravdu nepřála nikomu. Kdykoli se ke mně dostala hláška typu „jak rodíme, tak žijeme“, svrběla mě ruka. Radši jsem jí rychle vrazila do kapsy k tý otvírající se kudle, abych dotyčné osobě jednu nepřišila. What the f*ck? What the holly f*ck?

Zpackaná nástěnka

Měla jsem tendence si podobný věty brát hodně osobně. Znamená to, že když jsem neporodila podle svejch představ, hezky přirozeně a ideálně tam, kde jsem plánovala, tak jsem špatnej člověk?

Horší než všechny ty ženy, kterým se to povedlo? Vedle traumata ze zpackanýho porodu si mám vystavit další obludnou trofej v podobě svýho nevyhovujícího lidství? Jo? A to jsem ti tu nástěnku chtěla svěřit…

Zkouška napalmem

Můj první porod byla zkouška ohněm. A to nemluvím o nějakým pěkným přechodovým rituálu u táboráku, ale spíš o „polejem tě napalmem a budem se dívat, jak hoříš“. To vyloženě chceš. Porodila jsem ve 29. týdnu mrtvou holčičku. Vaginálně.

Přirozeně mi v tomto případě pořád nějak nejde přes klávesnici, přestože to už je řada let. Pro člověka, co si plánoval krásnej, co nejpřirozenější porod, celkem podpásovka. Když bych brala v potaz, že způsob porodu ovlivní náš další život, šla bych si rovnou hodit mašli. Takovej brutál, jo? Děkuju, nechci. To radši umřu.

Prořezat se k pravdě

Porod

Druhý porod, tentokrát ve 26.týdnu (ano, velmi záhy jsem poznala, že může být daleko hůř, 29. týden je vlastně celkem hratelnej), proběhl na císařskej způsob v celkový anestezii.

Aby to pro mojí ledva půlkilovou holčičku bylo co nejvíc snesitelný.

Všechny řeči těch, který „prošly“, kterým se to „povedlo“, mě bolely víc než břicho rozřezaný od kyčle ke kyčli. „Porod je především o přípravě“ a „tohle nemáš zpracovaný, jinak by se ti to nestalo“ mě pronásledovalo snad i ve snu. Vypadalo to, že jsem naprosto neschopnej zaříkávač, protože ony si prostě jen řekly, že to takto proběhne, a tak se stalo. Easy peasy, japanese.

Všechno mě to vedlo k otázce, zda jsem opravdu něco nezanedbala, neměla přečíst ještě jednu knihu navíc nebo prolízt ještě jeden kurz. Někdo mě za něco trestá?

Porod a pokora

Obě slova začínají na P a velmi úzce spolu souvisí. Porod se procesuálně hodně podobá smrti. Liší se jen tím, kdo čeká na druhý straně. Při porodu svý první dcery jsem to poznala na vlastní kůži.

Porod

Na jedný straně jsem čekala já, na druhý smrt. Já jsem se nedočkala.

Před smrtí máme velkou pokoru, protože jsme proti ní takhle malý a ať děláme, co děláme, nemůžeme jí ovlivnit. Ať už žijeme jakkoliv, připlížit se k nám může kdykoliv, v jakýkoliv formě.

Připravená na všechno

S porodem je to stejný. Je určitě super nezanedbat přípravu. Zjistit si všechny informace a pak se snažit umýst cestičku možnosti, která mi přijde nejpřijatelnější. Koneckonců i u smrti se jako plusový body počítá, když žiju zdravě, hejbu se a směřuju ke štěstí.

Zbytek musím pustit. Zbytek je o pokoře. Nikdy nemůžu předem vědět, jestli zrovna tohle není pro mě ta nejlepší cesta. Moje první dcera, co odešla dřív, než jsem jí stačila říct aspoň „ahoj maličká“ pro mě určitě nejlepší byla. I když bych si to sama dobrovolně nikdy nevybrala.

Což mě přivádí k dalšímu důležitýmu pointu, že je potřeba počítat i s dítětem jako s dalším členem komplotu. Nikdy nevíme, co si sem přišlo zařídit ono. A že ten brutál porod je součástí jeho velkýho questu.

Jak se s tím popasuješ?

V podstatě je jedno, jestli rodím přirozeně nebo císařem, živé nebo mrtvé dítě, v termínu, předčasně nebo přenáším. Jediný, co ovlivňuje, jak rodím (potažmo jak žiju) je, jak s těma okolnostma naložím.

Jestli před tou výzvou zabouchnu dveře, nebo se jí postavím čelem. Tváří v tvář.

Takže ano. Dá se říct, že „jak rodíme, tak žijeme“. Ale nezáleží ani tak na způsobu, jako na naší angažovanosti v celým aktu. Na míře vědomí, kterou do toho pošlem. Protože není „lepší“ nebo „horší“ zkušenost. Všechno to je součást našeho osobního příběhu a počítá se jen to, jak se s tím popasuju, kým se díky tomu rozhodnu stát.


“Čau. Jsem Klára a jsem tak trochu mimozemšťan. Přicházím v míru. Navíc mám neslyšící dceru, a to je někdy pořádný sci-fi.

Píšu hubatej blog Spocklidem (https://spocklidem.cz), kde ráda spojuju zdánlivě nespojitelný věci, čelim výzvám všeho druhu a hrabu se ve společenskejch tabu.

Jsem autorkou knihy Těhotnej Buddha, která slouží jako noktovize pro všechny rodiče, který od života taky dostali pár facek (vyjde letos, stay tuned. :))

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.