Jen tak se vzteknout
Scéna přímo hororová. Namísto Freddieho Kruegera, zombíků, upírů či pochybnejch masovejch vrahů je však hlavním aktérem moje dítě. Místo – obchod plnej lidí. Zápletka – dneska bonbony nebudou. Konflikt jak prase. Následuje ukázkový plácnutí o zem a řev způsobující trnutí zubů všem v okruhu dvaceti metrů. Nesouhlasný pohledy nedobrovolnejch účastníků teátru (přitom je zdarma!). Sem tam přecezeno koutkem úst něco povzbudivýho jako např. „Ten už jí měl držet.“ Mateřská morálka klesá, stav láskyplný trpělivosti se tenčí, zpoza skřípějících zubů začíná odpadávat sklovina.
Jde to jinak, fakt že jo
Scéna, kterou během svý kariéry zažije většina rodičů. Aspoň jednou. Nebo se jí minimálně bojí jak zmiňovanej upír svěcený vody. Vztekací scéna v obchodě? To nechceš prostě! A přitom by to mohlo proběhnout úplně jinak. Nedávno jsem k tomu viděla obrázek, kterej obnovil mojí víru v lidskost.
Holčička leží na zemi v marketu a nad ní stojí její otec a děda, kteří ji s naprostým klidem pozorujou a dávaj jí veškerej čas světa, aby se s tou emocionální smrští mohla důstojně popasovat.
A co víc! Lidi kolem dál nakupujou, nikdo nic neřeší ani blbě nečumí. U nás v ČR celkem mission impossible. Hned z několika důvodů.
Stačí pár facek
Jedním z důvodů, proč toto v ČR nemůže úplně fungovat je fakt, že pořád operujeme v rámci spartánský výchovy, nebo jejích pozůstatků. „To za našich mladejch let.“ „No, to už by jí držela.“ „Škoda rány, která padne vedle.“
Některý lidi maj (z mně neznámýho důvodu) pořád pocit, že kdo víc mlátí, ten líp jede (čili vychovává).
Že ten rodič, který vztekajícímu se dítěti v obchodě jednu ubalí, nebo minimálně ostentativně utrousí cosi o zlobivý holčičce, situaci zvládnul a zaslouží si poplácat po rameni, jak si dobře vede. Kde jsou facky, tam se vychovává. Jinde to přerůstá přes hlavu.
Subtilní výchovný manévry
Můžete mi, prosím, už někdo konečně vysvětlit, co je výchovnýho na facce proti vzteku? Já to totiž pořád nechápu. Co tim dítě učím kromě toho, že projevovat vztek navenek je špatně? Za mě je jakejkoliv projev násilí za emoce jen demonstrací síly.
Taková rodičovská kulturistika na veřejnosti. Jako bychom si s tím dítětem chtěli přede všema poměřovat péro. To je celkem blbý. Tim blbější, že dítě nemůže nikdy vyhrát. Je slabší, vždycky ho přeperem.
Skutečnou „true“ podstatu výchovy v podobný situaci vidím jinde. Musím se dívat pořádně, jelikož je mnohem nenápadnější. Je to trapně prostý „tyhle bonbony ti teď nekoupím“ a trvání si na svým. Je to subtilní manévr, chápu.
Není tak do očí bijící, nicméně je přítomen. To, že se to dítěti nelíbí a třeba se i vzteká, neznamená, že jsem ve výchově něco opomněla a zasloužím si jakýkoliv rady zvnějšku od publika, co čekalo zápas MMA.
Rodičovská sebehodnota
Dalším důvodem je neustálý hodnocení, který máme zažraný pod kůží už od školky. Celej ten vztek, kterej je dítěte, si vztahujem na sebe. Je to projev naší rodičovský nekompetence. Můžem mít o sobě i skvělý mínění, ale stačí několikaminutová masáž z pohledů á la „jsi matka na h*vno“, skvěle mířenejch rad a vzpomínek na rodičovství v pravěku a začnem pochybovat.
Facky a blbý kecy typu „jestli toho okamžitě nenecháš, tak ti jednu přišiju“ pak často nezpůsobí to, že to opravdu chceme udělat, ale naše touha bejt dobrá matka. Zavděčit se a dokázat okolí, že to mám pevně v rukou. Přestože se mi ze sebe chce blejt. Ve srovnávání jsme taky experti. Pepíček se takhle nevzteká! A co jako? Možná nemá rád bonbony anebo by se rád vztekal, ale ví, že nesmí, tak to radši trochu podusí vevnitř. Co to vypovídá o mym dítěti?
Emoční kryptotrauma
Celoplošný kryptotrauma, který si málokdo přizná, tomu taky nepomáhá. Takovýto „naši nás přece normálně mlátili a podívejte na mě, jak jsem v pohodě“, jakmile ale vidim dítě, co se vzteká, tak to nemůžu ani slyšet. To s tím asi tak v pohodě nejsem, co? Čim víc nám emoce vadí, tim spíš tam nějaký trauma bude.
Rádoby vtipný „u nás se pro facku nikdy nešlo moc daleko“ kolikrát připomíná volání o pomoc. Povolte mi aspoň jednu scénu. Jednu! Kdekoliv! Uvědomit si, že vztekání mýho dítěte řeší v obchodě především traumatizovaný dospělý je celkem úleva.
Řvát se smí
Takže za prvý. Emoce jsou v pořádku. Kdybychom je nepotřebovali, tak je neprožíváme. Plakat, vztekat a křičet se smí. Je společensky přijatelný v patnácti experimentovat s drogama a alkoholem, tak proč by tříletý dítě nemohlo experimentovat se svejma emocema?
Časem se naučí (a my s ním), jak to udělat tak, aby neškodilo sobě ani okolí. Věci se učíme děláním (zde prožíváním). Když mi rodiče koupí kolo, ale v dobrý víře ho pověsí na zeď a nebudu na něj smět ani šáhnout, Tour de France zřejmě nevyhraju. S emocema je to stejný.
Jsem dobrá matka
Za druhý. To, že se mý dítě vzteká, neznamená, že jsem špatná matka. Opakuju. To, že se mý dítě vzteká, neznamená, že jsem špatná matka. Znamená to jen to, že se mý dítě vzteká. Tečka. A vůbec. Je pro mě důležitější moje dítě, nebo lidi v obchoďáku? Já mám jasno.
Budu tam dál stát, nebo si sednu, bude-li to na dlouho, budu mlčet (co taky říkat vztekajícímu se člověku) a počkám, až se bouře utiší. Budu chránit svýho vzteklouna vlastním tělem, aby si neublížil a neponičil zařízení kolem. Přinejhorším můžu vždycky dělat, že to dítě rozhodně není moje.
P.S. Pod obrázkem byla dost výživná diskuze. Jeden pán na vztek doporučoval ledovou minerálku do ksichtu. Zkuste to. Noste ji s sebou a až příště potkáte někoho, koho popuděj emoce vašich dětí, tak mu jí chrstněte přímo do ksichtu. No, co! Pán říkal, že je to zaručenej tip.
Čau. Jsem Klára a jsem tak trochu mimozemšťan. Přicházím v míru. Navíc mám neslyšící dceru, a to je někdy pořádný sci-fi.
Jsem autorkou knihy Těhotnej Buddha, která slouží jako noktovize pro všechny rodiče, který od života taky dostali pár facek. I když jsme v tom každej sám, jsme v tom všichni společně.
Píšu hubatej blog Spocklidem, kde ráda spojuju zdánlivě nespojitelný věci, čelim výzvám všeho druhu a hrabu se ve společenskejch tabu.
