Nejsem školačka
Nedávné přirovnání, které se objevilo v článku o metodickém pokynu, kde se přirovnává gynekolog k rodiči nebo zákonnému zástupci a těhotná žena k nezletilé dívce, která začíná školní docházku, můžeme považovat za poměrně trefnou analogii, jež odráží skutečný náhled určitých zdravotníků na vztah mezi ženou – pacientem a jejím lékařem.
Pacient nebo loutka?
Vztah, který by měl ve své podstatě vycházet ze svobodné volby, dobré informovanosti a vzájemné úcty, je zde celkem zjevně prezentován jako naprosto asymetrický, ve kterém pouze lékař těží ze své přirozené autority k tomu, aby byl jeho názor respektován, zatímco žena je degradována na subjekt, který by měl ze své podstaty a postavení téměř bez výhrad poslouchat. Toto velmi smutně odráží zkušenosti mnoha žen v českém porodnictví, které opakovaně poukazují na neuctivé jednání, nedostatek informací a nebo urážlivé poznámky, ponižování, v horších případech pak i na zákroky provedené přímo proti jejich vůli.
Veřejným prostorem aktuálně létá film o porodnickém násilí Neviditelná od slovenské režisérky Mai Martiniak a žaloba Stelly Valentové je v procesu odvolání.
Podobně jako v modelové situaci, když by kolegyně přišla poukázat na gramatické chyby v mém článku a já jí na to odpověděla: „Ale Magdo, já jsem přeci dobrá matka“.
Nicméně možná ještě víc znepokojující než situace jako taková je postoj určitých jedinců a orgánů, který jasně poukazuje na to, že tuto dynamiku nehodlají nijak měnit a považují ji za naprosto dostačující. Na otevřený dopis Ženské české lobby podepsaný mnoha relevantními organizacemi tudíž reagovali autoři zmiňovaného článku následujícím způsobem. Buď se jednalo o nezájem nebo o explicitní obvinění z cituji „nedostatku smyslu pro humor“ (osobně by mě zajímalo, za jak humornou by pánové považovali analogii, která by zahrnovala například kastraci provedenou bez souhlasu). V neposlední řadě se vyskytly odkazy na výsledky českého porodnictví. Když na stížnost, která poukazuje na neuctivost, přichází odpověď, že české porodnictví má ale přece skvělou úroveň neonatalogie, lze jen těžko argumentovat a nacházíme se ve slepé uličce. Podobně jako v modelové situaci, když by kolegyně přišla poukázat na gramatické chyby v mém článku a já jí na to odpověděla: „Ale Magdo, já jsem přeci dobrá matka“. Samozřejmě se jedná o naprosto základní argumentační faul. Nikdo v otevřeném dopise nezpochybňoval výsledky českého porodnictví, ale jeho přístup k rodící ženě.
České porodnictví není ideální
Dobré výsledky konečně také neznamenají, že by nemohly být lepší, nebo že by v určitých oblastech nemohlo dojít k významnému posunu k lepšímu. Fakt, že české porodnictví není ideální v mnoha jiných aspektech, ostatně pramení například z nedávné studie, kterou vydala Karlova univerzita. Ta poukazuje na veliké množství tristních zkušeností, s nimiž se ženy – rodičky potýkají a jež jsou často naprosto zbytečné a nijak nesouvisí s konkrétními úkony, ale spíš s lidským faktorem; s lidskostí, úctou, důstojností, informovaností a nebo jejich totálním nedostatkem. Ve chvíli, kdy jako společnost nectíme integritu ženského těla v tom smyslu, že by žena měla mít možnost se ohledně něj svobodně rozhodovat, zacházíme do zóny, ve které věřím, že už se jako západní demokratická společnost nikdy nechceme ocitnout.
Věřím, že dostatečné množství reakcí občanů – žen, mužů, ale i odborníků včetně gynekologů i dalších lékařů a zdravotníků poskytujících péči matkám může sloužit jako podnět pro přehodnocení tohoto postoje a uvědomění si, že opravdu patří do minulosti. Jedna z možností, jak se připojit, je virální kampaň na sociálních sítích s hashtagem Nejsem školačka, či napsání autorům textu a nebo také našim senátorům a poslancům.
Lilia Khousnoutdinova
