Porod a tělo
Toto je velké téma zatížené ještě většími tabu a trápeními. Každá z nás prochází těhotenstvím a porodem individuálně, ale každé z nás se tělo mění. Někdo přibere málo, další hodně, třetí skončí s velkými striemi, zatímco poslední vypadá celkem v pohodě. Určitě velkou roli hraje věk, životospráva a také to, jak se o sebe v těhotenství a po porodu staráme.
Existuje celá řada produktů, které mohou například snížit riziko vzniku hlubokých strií. Nicméně zpravidla tomu, že se tělo změní, stejně neutečeme. Například prsa natečou mlékem, aby poté naopak klesla prázdnotou a až po několika letech se začnou možná vracet do nějaké plnější podoby.
Bohužel naše společnost nevnímá tyto změny zcela pozitivně. Respektive tady máme dva dost polaritní pohledy. Podle prvního se ženy maximálně snaží o návrat zpět do normy, ať už formou opravdu intenzivních cvičení nebo tím, že jednoduše používají stahovací pásy a další pomůcky, které napomáhají k „imitaci“ předporodnímu vzhledu.
Zároveň takové vizuály často podporují i celebrity, které po porodu sdílí fotky přímo z nemocnice s plným make-upem nebo se nechají vyfotit, jak odcházejí z porodnice ve vysokých jehlách a v kostýmku. Je pochopitelné, že tento tlak může být velmi toxický. Obzvlášť pro ženy, které to kvůli věku, genetice či tělesné konstituci nemají ve smyslu návratu k původním předporodním tvarům snadné.
Myslím, že obecně máme v šestinedělí a vlastně i léta po porodu dost jiných starostí, nežli řešit, jak se co nejrychleji dostat zpět do nějakého ideálu, který přirozeně už není zcela reálný, protože tělo je před a po porodu jen díky té ohromné zkušenosti, kterou si prošlo, zkrátka jiné.
„Normální“ podoba ženského těla po porodu
Zároveň na druhé straně nacházíme opačný extrém, a to jsou kampaně, které se soustředí na určitý úzký „výsek“ detailů „normální“ podoby ženského těla po porodu. Mají tendenci velmi zvýrazňovat právě strie, nadbytečná kila a další nedokonalosti a vedou až k degradaci žen, které po porodu vypadají plus minus fit.
Opakovaně jsem pozorovala, jak po sdílení nějaké hezčí fotky, klidně neupravené bez stahovacích pásů, musela mladá žena, která se jednoduše vrátila zpět do nějaké štíhlejší formy dříve než ostatní, čelit obrovskému množství hejtů o tom, jak je nemorální ukazovat, že jí se to podařilo, když tolika ženám ne.
Nemyslím si, že tato forma hejtů je nějak zdravá a zdá se mi, že mezi těmi dvěma polohami velmi chybí ona zlatá střední cesta, která ani nepopírá změny ženského těla, ani se nesnaží glorifikovat její nejnáročnější projevy. Považuji za zdravé se o sebe starat a aspirovat k tomu, aby moje tělo bylo po porodu příjemně fit a já se vnímala jako krásná, ať už to navenek působí jakkoli.
V tomto směru bychom se měly na obou stranách spektra podporovat, a ne jedna druhou shazovat. V mém ideálním světě by ženy měly být schopné ctít své vlastní tělo a též tělesné proměny žen kolem jako obrovskou cestu odvahy a zkoušku dospělosti. V každém případě jsou ty proměny velké, katarzní a často máme i my samy problém je přijmout.
Takže určitě to poslední, co potřebujeme, je externí kritika. Zpravidla jsme totiž velmi schopné si velkou dávku kritiky vygenerovat i zevnitř. Ani já jsem nesdílela své fotky těsně po porodu. Až s tímto seriálem v podstatě poprvé nacházím odvahu ukázat, že jsem zčásti i díky věku po porodech zkrátka vždycky vypadala celkem dobře. A nesdílím to jako pohrdání jakýmkoli jiným vývojem, ale spíš jako úctu ke svému vlastnímu tělu a k cestě každé ženy skrze proměny, jimiž tělo při porodu prochází.
Mé tělo
S prvním synem, kterého jsem měla ve třiadvaceti, jsem byla krásná a štíhlá v podstatě hned. Trvalo jen pár dní, než moje tělo, tedy až na hluboké strie, vypadalo v podstatě stejně jako před porodem. Se striemi jsem zápasila dost, obzvlášť na jedné straně.
Říkala jsem jim tygří drápy, protože mi to pomáhalo se s nimi sžít jako se symbolem čehosi odvážného a důležitého. Něčeho, co mě posílilo a pomohlo dospět, a nikoli jen jako něčeho, co jaksi kazí pohled na moje jinak celkem ploché břicho. Strie jsem hodně mazala různými oleji, které pomáhaly. Nicméně i když po letech vybledly, dodnes se občas projeví, obzvlášť pokud se opálím.
U druhého dítěte jsem tělo řešila malinko víc. Pamatuji si, že přibližně týden po porodu jsem šla na koncert a vzala si stahovací kalhotky, protože jsem chtěla ve společnosti vypadat hezky.
Focení deset dní po porodu už se ale obešlo bez jakýchkoli elastických pomůcek, protože v té chvíli už se mi mé tělo opět líbilo a s velkou vděčností jsem mohla konstatovat, že i s dcerou se mi návrat do normálu podařil bez nějaké velké námahy.
V obou případech to do velké míry přisuzuji kojení, díky němuž se efektivně spalují nadbytečná kila a také se rychleji zavinuje děloha.
S posledním dítětem ve třiatřiceti už je to trochu jiný příběh. Přestože si stále připadám krásná, nyní, měsíc po porodu, na sobě stále mám určitá kila, která tam dříve nebyla. Stejně tak i strie se projevily znovu. Tentokrát jsem obecně přibrala mnohem víc než v předchozích případech. Asi kolem patnácti kil, což předtím dejme tomu jen pět a deset.
Po porodu jsem se cítila taková velká, i když ne ve špatném slova smyslu. Spíš jako taková typická statná matka s obrovskými prsy. Zatímco běžně mám velikost D, teď to asi bude rozměr FF. Podprsenku moc nenosím, takže to nedokážu přesně změřit. Zkrátka jsem to své větší tělo vnímala jako takovou pevnou základnu a oporu, která poskytuje dobré útočiště pro všechny mé tři děti.
Vnímání krásy
Když jsem to své větší tělo pozorovala v zrcadle, stále mi připadalo velmi pohledné a sexy a také přitahovalo mého muže, což samozřejmě pomáhá. Ostatně láskyplný pohled muže nebo vlastně kohokoli pomáhá vždy. Nicméně i tak jsem byla překvapená, že mě ta proměna tentokrát nijak nepohoršila ani nevykolejila, byť byla výrazně větší.
Dokonce myslím, že v určitém smyslu jsem se ve vnímání své vlastní krásy posunula.
Najednou nemám chuť se šněrovat do korzetových šatiček, byť bych se do nich dnes už zase znovu vešla.
Ale nelákají mě. Stejně tak ani podpatky ani jiné outfity, které jsem třeba předtím měla i velmi ráda.
Prostě mi teď k té mateřské roli jaksi víc sedí větší, pohodlnější, přírodnější a komfortnější hábity, například hezké lněné šaty. V teplákách každopádně chodit nehodlám, protože se chci sama sobě líbit. Nicméně přestože s určitou zvědavostí sleduji, jak tento můj třetí porod změnil můj vlastní přístup k sobě a ke svému tělu, předpokládám, že se změnou hladiny hormonů se k jehlám a korzetům ještě ráda vrátím.
Zatím si ale dost užívám tuto svou „mama podobu“, která je pro mne něčím novým a zároveň vlastně velmi posilujícím a obohacujícím archetypem. Dnes jsem každopádně oslavila to, že se vejdu do „Předporodních šatů“.
Lilia Khousnoutdinova
