V hlavní roli…já!
Nepřestává mě fascinovat, kolik rolí na sebe během života beru. Dívka, dcera, sestra, vnučka, kamarádka, přítelkyně, žena, milenka, přeživší, matka, bojovnice, umělkyně, zpěvačka, spisovatelka, závozník, pozůstalá, moudrá žena… s gustem si přibírám další, jako by se nechumelilo a házím si je lopatou na hřbet.
Makej
Ve všech rolích jedu na plnej knedlík. To je jasný. Když náhodou něco nezvládnu na 100 %, připadám si jako lůzr. Holka, seber se a makej! Když vyzvednu děti pozdě ze školky, je úplně jedno, že jsem předtím napsala skvělou povídku. V ten moment jsem prostě příšerná matka.
Tak moc se nechávám unýst drobnejma epizodníma rolema, štěkama nevalnýho významu, že zapomínám na to hlavní – v hlavní roli jsem já. Vždycky já. Já jsem ten nejdůležitější protagonista ve svým filmu. Na mně sakra záleží. Ať udělám cokoli, nemůžu zklamat, protože je to moje role. Nikdo jí nezahraje líp než já.
Daenerys to odpustíme
Koukej třeba na Daenerys Targaryen. Jedna z hlavních ženských hrdinek Her o trůny. Těch rolí, který měla, bylo mrtě. Všemi opovrhovaná, soucítící, královna, khaleesi, matka, milenka, manželka…bla, bla, bla. V podstatě v žádný ze svejch rolí nebyla stoprocentně úspěšná. Řadu z nich podělala téměř exemplárně. A přesto? Všichni jí milujeme. Oceňujeme její krásu, statečnost, její charakter.
Že obětovala svý dítě, aby zachránila milovanýho muže? Že šel vzápětí celej plán do kopru a přišla o oba?
Co je proti tomu vztekající se dítě v obchodě? Žabařina.
Přesto Daenerys jsem to odpustila a sobě to vyčítám. Ani později v roli matky draků úplně neexceluje, draci jí pěkně přerůstaj přes hlavu a sem tam někoho sežerou. Mý děti oproti tomu jen křičej v MHD. Přesto Daenerys fandím a sama si připadám jako matka na nic.
V roli královny, vůdkyně (hoď si tam třeba uvěřitelnější pojem manažerka, ať se držíme nohama pěkně při zemi) je to s milou Daenerys taky jako na houpačce. Občas udělá pěknou botu, kvůli který padaj hlavy a hořej města.
No a co? Vyčítá jí to někdo? Plive jí někdo na boty? Vůbec. Je to matka draků, kámo. Daenerys Targaryen. Skvělá postava. Dali bychom za ní ruku do ohně. Tak proč se stresovat kvůli jedný blbý kampani?
Čím lidštější, tím lepší
A o tom to je. Milujeme postavy, i když se jim nedaří, i když dělaj chyby. Čím lidštější jsou, tím je máme radši. Pak jsou uvěřitelný, dobře napsaný, dobře zahraný. Kdyby se jim furt dařilo, kdyby byly pořád dokonalý a nikdy nešláply vedle, kdo by to četl? Já teda ne. Takže v klidu. Ve všech situacích, ať jsou jakkoliv nepříjemný a blbý, je dobrý si uvědomit jednu věc.
Třeba ona vztekací scéna v obchodě. Dítě leží na zemi, kope kolem sebe a řve hůř jak Viserion v poslednim tažení. Lidi kolem začínaj bejt nervózní, ošívaj se. Situace se přiostřuje, kolemstojící vrhaj kritický, odsuzující pohledy. Je jen otázka času, kdy i něco světabornýho pronesou. Jasně, to dítě miluju, ale tohle je tak nepříjemný, že brzo udělám něco, čeho budu litovat…
Ses pro to narodila?
Tak teď STOP. Střih. Mrknout se na to z odstupu. Jako na film. Tohle je přesně to, co chceme na plátně vidět. Zápletka! Příběh jako hrom. Ušlechtilý charaktery prověřovaný v ohni. Teď se můžu poplácat po rameni: „Jseš skvělá. Dobře to děláš! Ty brďo, teď ti to fakt sluší. Tahle role ti prostě sedne. Ses pro ní narodila, co?“
Stačí si jen vzpomenout, že jsem hlavní hrdinka svýho života. I když podělám pár roliček, furt jsem skvělej a hodnotnej člověk.
Protagonista, kterej dělá, co může a táhne ten obří rozpočet. A to je, holka, na Oscara.
Čau. Jsem Klára a jsem tak trochu mimozemšťan. Přicházím v míru. Navíc mám neslyšící dceru, a to je někdy pořádný sci-fi.
Jsem autorkou knihy Těhotnej Buddha, která slouží jako noktovize pro všechny rodiče, který od života taky dostali pár facek. I když jsme v tom každej sám, jsme v tom všichni společně.
Píšu hubatej blog Spocklidem, kde ráda spojuju zdánlivě nespojitelný věci, čelim výzvám všeho druhu a hrabu se ve společenskejch tabu.
