Po půl roce ve Francii jsem zcela zřetelně cítila propast mezi tamním respektem a českým sexismem. Nedokázala jsem však přesně popsat konkrétní kontury této propasti. Až týden strávený s účastníky zájezdu jedné české cestovky mi formu českého sexismu osvětlil.

Sexismus rovná se (podle mojí definice):

• buranské, vulgární nebo nevhodné chování mužů k ženám
• vulgarizace mužsko-ženské interakce
• redukce komunikace obou pohlaví na živočišnost
• stereotypizace mužských a ženských rolí

Vypadá neškodně

Dokud jsem zůstávala v českém rybníčku, měla jsem jasno. Pojmy jako feminismus jsou v našem prostředí zbytečně přetřásané. Ženy a muži vždy byli a budou „odlišní“. Od toho máme různá pohlaví, že? Chlap se prostě líp hodí na řidiče a ženská na kadeřnici.

A co se týče

pohvizdování chlapů na ženy na ulici;

nebo „šáhnutí si“ na zadek jen tak mimochodem;

nebo „vtípků“ nabitých dvojsmysly;

anebo svlékání pohledem…

Co se týče těchto věcí: „Ona nakonec každou ženu trocha té pozornosti potěší!“ Ne?! Vlastně bychom tyto „projevy pozornosti“ měly brát jako lichotky, ne? Být za ně rády, ne? Vždyť tato ne vzácná (na to se děje příliš často), ale cenná pozornost ze strany mužů nám koneckonců umožňuje cítit se jako ženy, ne?

Být žena = být krásná?

Vtip, plácnutí po zadku, dvojsmyslné narážky na sex nebo naše tělo, pohledy… Po tom žena touží, aby se cítila „krásná“ a cítila se „být ženou“ – NE?!

Co to vlastně znamená

cítit se jako žena?

Pro mě tahle otázka

ještě není ujasněna.

Je sexismus jednostranný?

Sexismus, o kterém mluvím a který vnímám, jednostranný je. V sexistické interakci udává směr muž a žena reaguje. Neboli, jak to vystihla kamarádka Martinka: „Muži se tu chovají, jako by tu byli sami.“ Mluvíme samozřejmě o mužích v sexistické bublině, ne o mužích obecně.

Nebo jste byli někdy svědky

ženy šahající na mužské zadky?

Už jste na ulici zažili,

že by ženy na muže hvízdaly?

Civí holky klukům do rozkroku?

Přivádí holky oplzlými vtípky

mladší kluky do rozpaků?

Takový „sexismus postavený na hlavu“ jsem zažila pouze ve francouzském filmu I am not an easy man  (Je ne suis pas un homme facile).

Je sexismus černobílý?

Sexismus, ve kterém čeští muži a české ženy interagují, není černobílý. Najdeš na tomto světě něco, co černobílé je? Muži nejsou špatní a ženy chudinky. Problémem je atmosféra, ve které muži a ženy interagují. Český rybníček mi často smrdí sexismem. A takové prostředí zrovna plodnou komunikaci neplodí.

Mechanismus sexismu

Sexismus zdá se mi býti o tom, že muž komentuje a žena reaguje. Přemýšlíš, jak se vhodně a nevyzývavě obléct? Reguluješ dopředu své chování nebo volíš slova, aby ses vyhla sexistickým narážkám? Pak přizpůsobuješ své chování sexismu.

Ženy se v sexistickém prostředí přizpůsobují sexistickým pravidlům hry. Ta pravidla určuje mačo role a žena to tak bere. Chlapi „hrajou mačo“ vyzbrojeni sexistickými komentáři. Ženský „to tak berou“: reagujou na vtípky a hrajou tak na stejnou sexistickou notu.

Zvnitřňujeme si sexistický způsob komunikace, a tak se sexistická komunikace reprodukuje skrze všechny, kdo na tuto hru přistoupí. To je mechanismus sexismu a troufám si nadhodit, že i dalších ismů.

Mechanismus sexismu dusí v lidech autenticitu. V mužích i ženách, v každém jinak. Od ženy se tak nějak očekává, že nebude ve svých projevech pravdivá.

Co říkáš na následující modelovou situaci?

„Dala mu hned napoprvé, to je ale štětka.
Když chce, ať si jí trochu váží, má na to jít zlehka.“

Žena by měla hrát ledovou královnu, aby se náhodou neshodila. Říkat A, myslet B a dělat C.

A při sebe sama popírání
a taky troše štěstí

si svého muže vyhlídlého
možná taky udrží.

A proč vůbec máme v řeči zakódovanou podivuhodnou myšlenku, že žena při sexu „dává“ muži něco, co si muž musí buď zasloužit, nebo uloupit? Není už zde naznačená sexistická hierarchie? Pro mě je sex propojení a výměna energie.

Sexismus v praxi

Sexismus v českém kontextu mi tedy pomohl pochopit týden, který jsem v pozici animátorky strávila na Korsice s jednou českou cestovkou. Na zájezdu nám šoférovali dva ochotní a schopní řidiči. Karel a Petr byli vlastně moc fajn chlapi. Obzvlášť každý zvlášť.

Ve skupině se ale drželi řidiči „v bezpečí“ sexistických keců a za stálého doprovodu jejich poznámek jsme stoupali až na vrchol korsických serpentýn a českého sexismu.

Až na vrchol

Až na vrchol. Dvojsmysl tak často opakovaný, že inspiroval název tohoto článku. Český mluvčí asi tuší, na jaký vrchol se tu míří. Mám ráda srandu. Když ale na túře míjíme mladý pár a Karel to komentuje slovy „Ti míří taky na vrchol, ale jiný!“, vtipný mi to nepřijde.

Později se přes strmé hory trmácíme busem zpátky na večeři. Karel pro větší úspěch svůj vtip recykluje a řídícího Petra povzbuzuje: „Až na vrchol, Petře, až na vrchol!“

Plavečky a podprdy

Plavečky

Po nejnáročnějším treku zájezdu konečně přicházíme já a kolegyňka Kačka na nejkrásnější pláž s nejbělejším pískem a nejtyrkysovějším mořem.

A v parném dni se svlíkáme
a do moře se vrháme.
Než se však do vody vrhneme,
řidiče ve stínu spatříme.
A předtím, než se zchladíme,
s řidiči řeč hodíme.

Proč v plavkách nejistě se cítíme?
Proč oplzlé poznámky čekáme?
Proč chvíli se rukama zakrýváme
A chvíli se nervózně usmíváme?

Až ve vlnách si s Kačenkou oddychneme:
„Tak se to obešlo bez poznámek!“

Obě víme, co tím myslíme. Naše do očí bijící „nahota“ nejspíš řidičům vzala vítr z plachet. Mají naservírováno to, o čem se doposud jen (oplzle) diskutovalo.

Proč bychom se vůbec měly
v plavkách připravovat na pohledy?
Proč se pořádají kampaně
na „hubnutí do plavek“?
Proč se má muž v boxerkách
stydět míň, než žena v bikinkách?

Plavkové dresscody

Zatímco standardní dresscode mužů na pláži a veřejných koupalištích je nahoře bez, žena, která si tohle dovolí, patří pořád k těm odvážným. A to i ve Francii, kde mezitím probíhá „plavková revoluce“. Údajně tam kamarádi viděli v bazénech ženy bez podprdy. „A to tam jsou děti…!“, namítali/y.

Podle mého mínění
jsou děti problém nejmenší.
Což by se děti zkazily,
kdyby prsa ženy spatřily?
Problém jsou tu dospělí
a naše naučené mínění.

Netroufla bych si rozvířit vody veřejného bazénu bez bikin.
Jsem společností naprogramovaná – ženská horní nahota je ostudná.

Podprdy

Za mého půlročního působení ve Francii mě navštívilo pár lidí z Česka. Zaujalo mě specifické nadšení kamarádky Martinky, která si v duchu francouzského stereotypu užívala bezpodprsenkového týdnu. Martinka je duše svobodná a feministicky založená, ale ani tak by si prý v českém prostředí bez podprsenky chodit netroufla (a to by chtěla).

Podle Martinčina svědectví

čeští muži otevřeně civí,

když je žena podprsenka-free…

Takhle nepatrný může sexismus být. Máme jakoby svobodu oblékat se, jak chceme. Ale i zde existují sankce. Rádoby neškodné civění mužů na prsa zakrytá či nezakrytá podprdou ženám život otravují.

Jistěže je na každé, ať se obléká, jak chce.

Často jí v tom ale brání
zaběhnuté konvence.
A můžu ženě míti za zlé,
že do boje jít nechce?

Čičí

Asi jsem ještě neviděla film, kde muž oslovuje ženu „čičí“. Nicméně mi takový kulturní zážitek připravil reálný život.

Když po kempu se procházím,
náhle čičí uslyším.
To Petr na mě volá –
a čeká, že se otočím.

K mému překvapení se na Petrovo čičí fakt instinktivně otočím.
A jak Adélka v Říši divů se cítím: vážně je tu normální na ženu volat čičí?

Ano, čičí je tu normální

Z naděje, že „čičí“ bylo pouze přešlápnutí, mě vyvede Kačka, která mi vypráví o své cestě na taneční.

Dnes osmnáctiletá Kačenka si dala tehdy záležet, aby byl její outfit dostatečně zahalující a nezavdal tak příčinu ke komentářům. Ve tmě na zastávce jí zastaví místo busu fáro a z něj se line „neodolatelné“ pozvání: „Čičí, nechceš svézt?“

Kačence je v té době asi šestnáct a svézt nechce. Co přesně má být na tomhle zážitku zvláštní, říkáš si? Přesně to, že Kaččin příběh je v Česku vlastně banální.

A to podle mého mínění
Vážně není normální.  
Čičí nebo hvízdání
Není známka uznání.  

Mrkev, okurka a banán

Mrkev

Při výpomoci v polní kuchyni se strouháním mrkve se koutkem mozku obávám, co přijde, přistihnou-li mne řidiči při této akci. Vzápětí ale krotím sama sebe:

Snad zas tak vulgární by nebyli,

aby i mrkev v ruce komentovali?

Ale Petr už ze své autobusové pozorovatelny hlaholí: „Pěkně to držíš…“ A nenechává nikoho na nejmenších pochybách, na co svou rafinovanou poznámkou odkazuje.

Okurka, banán a spol.

Uznávám, že chroupat okurku v celku je v Česku vcelku nestandardní. Za toto dráždění hada bosou nohou si vysloužím patřičný následek:

Petr si může oči vykoulet.
„Proč takhle jíš tu okurku,
když zrovna kolem jdu?“
A já proti své vůli
nepokrytě zrudnu.

Karel, který o tuto scénu přišel, ale je Petrem záhy uveden do obrazu, přidává svou trošku: prý už jenom banán chybí nám tu…
Vtípky tohoto typu bych čekala od puberťáků, ne od chytrých autobusáků. A že se s nimi dá i bavit, mi několikrát prokázali – když si se mnou každý zvlášť povídali.

Sexismus natvrdo

Přejděme od nevinného sexismu k sexismu natvrdo, jehož jsem na zájezdu s jednou českou cestovkou byla svědkem taky.

Nadřízený osahávání

Už se ti to taky stalo, že jo? Takový to sem tam osahávání – a ještě je to tvůj nadřízený. Mně se to třeba stávalo na brigádě v hospodě. Při procházení kolem šéfa jsem mohla počítat s pohlazením po zadku. Bylo mi asi dvacet a brala jsem to jako něco tak normálního, že mě ani nenapadlo se k tomu nějak vyjádřit. Dělala jsem, že jsem si ničeho nevšimla. No a taky jsem byla mladá brigádnice a on byl můj šéf.

Kolik holek asi snáší
nenápadné šahání?
Plácnutí a pohlazení – kolik holek tady v Česku
to bere jako normální?
Sem tam od šéfa šáhnutí – kolik Češek myslí,
že to k tomu patří?

Kde je hranice flirtu?

Na našem zájezdě se jeden večer na parkovišti zjevil bus se „sousedním zájezdem“ od stejné české cestovky. Zájezdu velel kolega Kuba. Kuba se v rámci seznamování s kolegy (= s námi) jal oslnit všechny mladé ženy v okolí. První selekcí jsme jako potenciálně zajímavý objekt pro flirt vyšly já a Kačka (všechny ostatní ženy v okolí byly buď matky, nebo babičky).

Já jsem záhy vyklidila pole a šla si lehnout. Do stanu mě doprovodila Kubova poznámka „To by u mě neprošlo!“ odkazující na to, že kdyby on byl můj vedoucí, tak by mi asi nepovolil tak brzy odejít ze společné chlastačky, nebo co. Do finále pro flirt tedy postoupila Kačenka. Aniž by tušila, že se o čestné místo na výsluní Kubovy pozornosti dělí s jeho přítelkyní, která se na zájezdu nacházela taky (konkrétně pár metrů od nás).

Ráno prohodím ke Kačence „Tak co Kuba, otravoval, co…“ Je mi jasné, že by Kuba flirtoval s každou osobou ženského pohlaví trochu přicházející v úvahu, natož s krásnou Kačenkou splňující všechna sexistická kritéria krásy. Kačenka má také tu výhodu (pro Kubu) a nevýhodu (pro ni), že je ve svých 18 letech o 10 let mladší, než nadržený vedoucí vedlejšího zájezdu. Takže taky o 10 let méně zkušená a o to naivnější.

Kačka toho má očividně na srdci hodně. V reakci na mou původně čistě konverzační otázku sdílí detaily o průběhu večera. Postupně se dozvídám, že Kuba svůj flirt dotáhl ve tmě daleko za hranice křoví.

Nemůžu nemyslet na dravce a kořist. Osmadvacetiletý hlavní průvodce, který byl přítomen u jejího přijímacího pohovoru na pozici pomocnice v cestovce, ji předchozí večer v kempu zatáhl někam do tmy, aby si asi pohrál. Jeho dlouholetá přítelkyně spala o pár stanů opodál.

Kuba Kačku neznásilnil ani jí jinak fyzicky neublížil. Technicky vzato nezašel za hranice „normálu“. V tom je tajemství skrytého sexismu: je těžko zachytitelný. Kuba si jen „tak pohrával“ a občas „lehce pošmatal“. Zatímco jeho přítelkyně spala o pár stanů opodál.
A o deset let mladší Kačku tím emočně poznamenal.

Různé interpretace slova NE

Že nemůže být mnohoznačné
jednoduché slovo NE?
V interakci sexistické
NE je jinak chápané.

Žena řekne NE,
muž na to Ale prosimtě.
Proč i když žena říká NE,
muž si to k srdci nevezme?

Je to tím, že člověk v šoku
zaskočením ztuhne.
Žena tedy říká NE,
ale brvou nepohne.
Pro muže toť signál jasný:
to NE není konečné.

Stojíš mužem zaskočená,
jsi vzrušená či rozrušená?
Pusa říká jasné NE,
ale ne dost razantně,
obzvlášť, když jsi nezkušená.

Napsala Adéla Pegleyová 

V životě si cením svobody, dobrodružství a lidské vřelosti. Miluji cestování, přírodu a spiritualitu. Mluvím plynně šesti jazyky, v současné době působím jako lektorka třech z nich: angličtiny, němčiny a francouzštiny.

Právě teď stojím po půlroční dobrovolnické činnosti ve Francii na rozcestí a jsem zvědavá, kam mě mé další kroky zavedou. Občas sdílím své myšlenky a zážitky na blogu Lamanamal, který najdete na www.lamanamal.com.