Příběh o menstruaci
Jak se to vlastně stalo? Že tak prazákladní, přirozený proces, primární symbol plodnosti, se stal tabu? Jak se to mohlo stát? Že plodná krev, posvátná krev se stala špinavou krví? Kam může vést fakt, že dnes v naší emancipované společnosti my feministky, ředitelky a manažerky nadšeně saháme po tamponech a ibalginech, abychom se schovaly před přirozeností vlastního těla?
Schovat, zazdít, ignorovat
Moje první menstruace, menarche, oslava plodnosti a zralosti, byla zcela v duchu dnešní doby. Co nejhlouběji jsem si zasunula tampon a na máminu nabídku, že bych mohla zůstat doma, jsem s pocitem pohrdání nad ženskou slabostí odpověděla, že ani náhodou. Mám přece ranní hodinu dějepisu.
Nic víc. Schovat, zazdít, ignorovat. Fungovat, nejlépe na 120%. Menstruace? No a co? Proč by mě to mělo ovlivňovat? Jsem moderní žena!
Pohrdala jsem ženami, které měly bolesti a nálady a výkyvy. Proč? Já ne. Tampon a bolest (pokud byla) vydržím. Jsem silná. Zvládnu to. A není-li po ruce tampon, smotám do „tamponu“ toaletní papír (ano, třeba i ten tvrdý, recyklovaný) a jedu dál. Žádný respekt. Co je tu k úctě? Pouze nepohodlná skutečnost. Nevadila mi, nestyděla jsem se.
Spíš jsem byla hrdá na to, jak krásně jsem dokázala fungovat i během menstruace.
Plavat, milovat se. Přece se nic neděje.
Něco víc
Ale něco nesedělo. A časem jsem začala zkoumat dál. Už nevím přesně, jak jsem na to přišla. Jestli to bylo tantrou, nebo v ženském kruhu, nebo to bylo volání zevnitř. Asi všechno dohromady. Ale časem jsem začala zjišťovat, že je na tom něco víc.
Asi jak jsem se pomalu začala plížit po cestě směrem k nalezení sebeúcty, úcty ke své ženské podstatě, k výkyvům, ke slabosti (která může být silou), dovolila jsem si podívat se na menstruaci jinak.
Nevím přesně, kdy a jak se to stalo, ale najednou jsem používala menstruační kalíšek a rituálně obětovala posvátnou krev matce zemi.
Měla jsem několik menstruačních hub (tak krásné a měkké!), které jsem zaváděla do pochvy s modlitbou, s olejem, s rozkoší (a občas s orgasmem). Energetické vejce, přírodní polodrahokamy…najednou se z pochvy stala pokladnice.
Citlivá a zářící
A přišla největší změna – začala jsem cítit! Z necitlivé funkční vagíny, která tolerovala i tvrdý recyklovaný papír, se stala živá, pulzující, citlivá a rozmazlená, zářící, růžová kouzelná jóni, která chtěla jen to nejlepší.
Zkoušela jsem různé olejíčky, různé kameny. Začala jsem zkoumat, co mám ráda, co mi přináší větší expanzi, větší potěšení, víc rozkoše. Začala jsem zkoumat symfonii pocitů a vjemů, které jsem skrze vagínu mohla získávat.
Moon time, silent time
Z menstruace se stal „moontime“, „silent time“. Čas meditace a klidu, posvátných písní a odpočinku, vůní a dotyků. Ticho a naslouchání hlasu uvnitř. Čas pro sebe. Z vagíny se stal chrám. Z krve elixír života a posvátný dar. Obětovala jsem krev zemi. Rozpouštěla krev z houby ve vodě s růžovým olejem a zalévala stromek. Míchala krev s červeným okrem a malovala posvátné symboly na tělo.
Hrdě si malovala červenou tečku na čelo po dobu svých měsíčních dnů.
Jen v sukni jsem seděla na trávě a nechávala krev volně téct do země. Cítila jsem, jak mi s krví začínají růst kořeny, hluboko do země.
Oslava života
Změnilo se i milování během měsíčních dnů. Z necitlivého sexu s tamponem se začal rodit jiný prožitek. Bez tamponu, na bílých prostěradlech. Ten pocit svobody! Volně jsem krvácela na bílá prostěradla, cítila a přijímala své tělo i tělo partnera.
Vědomě, volně, přirozeně. A jak jsem v sobě budovala pocit volnosti a přijetí, sex se měnil v milování, a milování se měnilo v čím dál jemnější, hlubší a silnější prožitek.
Pamatuji si jedno odpoledne v hotelu v Bratislavě. Bílé prostěradlo, růžové skvrny. Svítilo slunce a já jsem se po dlouhé procházce po krásném starém městě cítila unavená, uvnitřněná, křehká a hluboce propojená s tělem. Milovali jsme se a z milování se najednou přirozeně stala modlitba.
Z menstruace se stala modlitba, poděkování, propojení s matkou zemí, se sebou
samou. Oslava. Láska. Štěstí.
Lilia Khousnoutdinova
