Můj porod – moje síla

Rodila jsem dvakrát. Poprvé před pěti lety v cizí zemi. Otěhotněla jsem neplánovaně s mužem, který mi vyhovoval už jen po sexuální stránce. Zřetelně si pamatuji moment, kdy do mě vstupovala nová duše. Bylo to krásné, přirozené, láskyplné. Okamžitě jsem věděla, že ke mně přišel chlapeček. Otec miminka reagoval, že dítě chce, ale mě ne. A protože žil v České republice, já jsem odjela, on zůstal tady.

Volal mi každý měsíc, zajímal se, co se děje, přijet nechtěl. Já to nevnímala. Věděla jsem, že budu s miminkem sama, že on neví, co vlastně chce, a já nechci čekat, než se on rozhodne. Nicméně přijel dva dny před porodem. A že tedy bude u porodu a ty první dny po porodu s námi. A já? Otevřela jsem dveře a vpustila ho dovnitř. U porodu byl a nebyl. Byl divákem něčeho, na co neměl žádný vliv. A proč jsem ho tam já akceptovala? Neměla jsem sílu a odvahu ho poslat pryč.

Zpět do sebe

Navzdory všemu porod proběhl hladce, i když jsem měla epidurál a vše jsem cítila tak nějak napůl. Synka mi dali okamžitě na břicho, pak k prsu. Nechali dotepat pupečník. Byli jsme pořád spolu. A zploditel? Ten odešel s tím, že přijde druhý den. Objevil se za půl roku. Když jsem pochopila, že nepřijde, moc jsem plakala, vztekala se, křičela, letargicky se dívala z okna a pak jsem se při kojení ponořila do sebe. Dívala jsem se na sebe – kojící prcka – odněkud zeshora. Viděla jsem, že ve mě vyrostl, já ho porodila, já ho kojila a silně milovala. 

Uvědomila jsem si tu ženskou sílu v sobě. Vrátila jsem se zpět do sebe a už jsme neplakala. Byla jsem šťastná. Takhle to bylo správně.

Otěhotněla jsem hned

Podruhé jsem rodila před rokem v Brně. Našli jsme se s mým novým mužem, mým manželem, a po jakémsi ustálení, nalezení rovnováhy, poté, co jsme se naučili spolu komunikovat, vyjadřovat své potřeby a touhy, nestydět se, jsme se shodli na tom, že chceme miminko a že je čas. Otěhotněla jsem hned. Příchod duše už jsem nevnímala. Možná proto, že jsem se na to moc soustředila. Nicméně těhotenství probíhalo opět bez komplikací, žádné nevolnosti, otoky, s miminkem jsem opět komunikovala. Měla jsme vedle sebe muže, který o mě pečoval, synka který maloval miminku obrázky a všichni jsme se na něj těšili. S mužem jsme se dohodli, že k porodu nepůjde.

Ničemu jsem nerozuměla

Druhý porod byl vyvolávaný a hrozně rychlý. Rodila jsem se svou porodní asistentkou, kterou jsme si vybrala podle zkušeností kamarádek, a se kterou jsme si hned padly do oka. Ona mě na vše připravila, vysvětlila mi, proč je nutné porod vyvolat, co všechno bude následovat, co právě dělá. Nebála jsem se. Pár minut po zavedení tablety začaly velmi silné kontrakce, což jsem věděla, ale stejně mě to zaskočilo.

Po zhruba dvou hodinách začal být špatný monitor, takže následovalo protržení blan. Voda byla čirá, nicméně monitor ukazoval slabou srdeční činnost. Ničemu jsem nerozuměla. Blanka, moje PA, zavedla přes porodní cesty miminku na hlavičku jakousi sondu. Podle té bylo vše v pořádku. Stejně ale přišla doktorka s tím, že to vypadá na císařský řez, a za ní anesteziolog, který mi připravil epidurál. Opět.

Určitě to zvládneme

Byla jsem nešťastná. Všichni odešli, zůstala jen Blanka. Sedla si ke mě, hladila mě a řekla: „Teď ti píchnu něco na zastavení stahů. Budeš mít pár minut na to si odpočinout. Pak začne porod znovu, budeš to cítit mnohem intenzivněji. Určitě to zvládneme. Na císařský řez ani epidurál nedojde.“ Píchla mi tu látku, dál u mě seděla a hladila mě po vlasech, já na malý moment usnula a pak porod začal znovu.

Objímala mě, dýchala nahlas a já podle ní. Břicho se mi zvedalo, jak jsme miminku posílala tolik potřebný kyslík.

Kontrakce po dvou minutách, pak po minutě, všechno jsem cítila, radovala jsem se, že cítím, že vím, že monitor vykazuje správnou srdeční činnost, že to jsem já! Pak přišel velmi silný pocit na tlačení. Jen jsem se překulila do polosedu, kolena skrčila pod bradu, asi třikrát zatlačila a druhý syn byl na světě. Okamžitě jsem ho dostala na břicho. Všechna vyšetření prováděli na mě, já si ho hladila, broukala mu. Byl úplně v pořádku. Opět jsme nechali dotepat pupečník. Synek okamžitě sál. Vůbec neplakal, jen tak si mručel. Při tomto porodu jsem cítila nejen tu svou ženskou sílu, ale i sílu přírody a svého těla.

Respekt ke všem ženám

Manžel s prvním synem přišli za námi ještě na porodní sál a tam jsme v šeru byli všichni spolu a beze slov se jen objímali a prociťovali ten silný okamžik. Oba mé porody ve mě probudily veliký respekt ke všem ostatním ženám tvořitelkám nového života. A tento respekt spolu s velkou pokorou cítím pořád.

Autorka : Kateřina Komárková (pro knihu Ženské příběhy)

Kniha Ženské příběhy