Náročná období a jak se nezbláznit
Už poněkolikáté za poslední měsíc jsem dostala otázku: “Jak jsi to zvládla?” Vždy s určitým příslibem v očích, jestli nedám k dobru i nějaký návod, jak na náročná období, abychom se nezbláznili. Moje odpověď byla pokaždé “vlastně nevím”. Zoufalství druhé strany jsem pak ještě umocnila tím, že žádný návod neexistuje.
Odborník? Já? Asi těžko
Na začátek bych chtěla říct, že si rozhodně nepřipadám jako nějaký “odborník” na náročné situace. Pár jsem jich zažila. To ano. První dcera mi zemřela před narozením a já si ji musela v 29. týdnu těhotenství porodit. Druhá se narodila ještě dřív, strávila několik dlouhých měsíců v inkubátoru a následující roky nás uvrhly do čekáren nejrůznějších lékařů, neustálého rehabilitování a terapií.
Když už to vypadalo, že všechno bude dobré, zjistili jsme, že neslyší. Takže další doktoři, další diagnózy a nakonec dvě operace. Když ji miluješ, je pořád co řešit. Sranda tudíž nepřestává. V současné době se sama potýkám s autoimunitním onemocněním. Pár náročných situací mám za sebou. Ostatně jako kdokoliv z nás.
Jak to zvládám? Upřímně si myslím, že vůbec.
Ani nevím, zda je možné na to sestavit nějaký návod a jestli by vám k něčemu byl. Určitě ale můžu sdílet pár tipů, které mi fungovaly a kterými minimálně nic nezkazíte. Zkuste po nich sáhnout, když nebudete vědět kudy kam. Anebo taky ne.
Nemlčet
Velmi mi pomáhá o věcech mluvit. Je strašně těžké být odvážný, když si nepřiznáme, čemu čelíme a jaký z toho máme strach. Říct nahlas sobě i ostatním “Teď jsem v háji. Prožívám toto a toto. Necítím se vůbec dobře. Mám strach. Jsem pod tlakem. Jsem zoufalá.” je velký akt odvahy. Pomáhá nejen nám, ale i našemu okolí, které nás pak může skutečně vidět tak, jak na tom zrovna jsme. Zároveň se tím otevíráme případné pomoci. Kdo by totiž pomáhal někomu, kdo se neustále usmívá (byť mírně hystericky a se zaťatou čelistí) a pokračuje dál navzdory okolnostem i rozervanému srdci.
Pocit, že musím mlčet a v tichosti si vyřešit své problémy, je největší iluze, které jsem se ráda zbavila. Než se tak stalo, sebrala mi spoustu sil.
Nebýt na to sám
S tím souvisí druhá věc – nebát se si o tu pomoc skutečně natvrdo říct, protože nejsme na nic sami. Nikdy. Většinou se v našem okolí najde spousta podpůrných rukou, které jsou ochotné s čímkoliv pomoci. Vyslechnout, podpořit, uvařit kávu nebo oběd, uklidit, půjčit peníze. Cokoliv. Možná nebudou úplně v nejbližším okolí, kde bychom je čekali. Tím hlasitě musíme o pomoc volat. Největší překážkou je přesvědčení, že si žádnou pomoc nezasloužíme a musíme všechno zvládnout sami.
Netlačit pozitivno
Osobně mi také velmi prospívá nebýt přehnaně pozitivní. Všude se píše o tom, jak je strašně důležité mít správně nastavenou mysl a hlavně myslet pozitivně. Já si naopak myslím, že je důležité nebát se být negativní. Věřím, že bez toho, aniž bychom si naplno prožili strach, zoufalství, beznaděj, smutek a vztek se nemůžeme pohnout z místa. Vždy, když jsem se cítila jako oběť okolností, na kterou je osud až přehnaně ošklivý, musela jsem se v tom nejdřív pořádně počochnit, než jsem se zvládla zvednout. Znovu. Silnější.
Negativní emoce a pocity nás nebrzdí tolik jako náš negativní (často zbytečně) postoj k nim.
Pěkně se v tom poruchejte a až budete mít sílu se zvednout, udělejte to. Nikam nespěchejte.
Pouštět
Je pravděpodobné, že stejně jako náročná situace zkouší vás, bude zkoušet i lidi ve vašem blízkém okolí. Ne všichni musí to zkouškou projít s vámi. Někteří to nedají. To bolí a na náladě nepřidá. Dobré na tom je, že se objeví jiní lidé. Vždycky. Ti, co k nám sednou tak nějak víc. Ti, co se nepodělají. Nebojte se pouštět lidi, kteří už vám do života nezapadají a neustálá snaha je tam zase zatlačit vás vyčerpává. Nebojte se pouštět představy o sobě i o životě. Drobná čistka nikdy neuškodí. Uděláte si pak místo pro něco nebo někoho jiného.
Maličkosti
Když je kolem ošklivo a všechno je náročné, často mě nezachránilo nějaké obrovské jasné světlo na konci tunelu, ale spíš spousta droboučkých jiskřiček. Díky nim jsem nikdy nebyla skutečně ve tmě. Soustřeďte se na obyčejné věci. Na to, co vám dělá radost. Klidně si je i sepište do nějakého seznamu a pravidelně kontrolujte, jestli si je dopřáváte.
Ať už prožíváte cokoliv, věřte, že v tom rozhodně nejste sami. Teď sice není dobře, ale jednou zase bude. I když to nebude hned, postupně se tam po drobných krůčcích dostaneme. Vy i já. Potkáme se tam.
Napsala Klára Svobodová
Jsem chronický tvůrce, který rád přemýšlí nahlas. K tomu mi pomáhá psaní. A když už je to jednou napsaný, přece to nevyhodím. Zvlášť když to může pomoci i někomu dalšímu. Třeba tobě. Na blogu Spocklidem najdeš moje životní průsery a life-hacky a jak k sobě být laskavá v obou případech.
Jsem autorkou knihy Těhotnej Buddha o smrti mojí první dcery Žofky. V červnu 2024 vyjde pokračování Kojící Spock o předčasném porodu a životě v inkubátoru. Obě knížky slouží jako noktovize pro všechny rodiče, který od života taky dostali pár facek. I když jsme v tom každý sám, jsme v tom všichni společně.
