Poznej sama sebe ve vztahu
Včera večer jsem měla další z iracionálních záchvatů: hysterčení, pláč a všechno-je-na-hovno mindset. Spouštěč? Nedopečené zapečené brambory. Tyhle stavy si pamatuji z dětství. Vztekání, pláč a přecitlivělost. Myslela jsem, že tohle stvoření jsem dávno nechala za sebou. Že už jsem někdo naprosto jiný. Vyrovnaná, s city pod kontrolou a hlavně nezávislá na ostatních.
Prd. Ukazuje se, že žít ve vztahu je fakt jiný, než spát s bráchou v jednom pokojíčku. Anebo se spolubydlící na koleji. Nebo sólo v garsonce někde na Taiwanu.
Izraelský spisovatel Amos Oz říká, že lidské bytosti jsou poloostrovy. Každý jedinec je v naší intersubjektivní realitě částečně spojen s jinými jedinci.
Jinými slovy: s druhými bytostmi se navzájem ovlivňujeme, ať vědomě, nebo ne, ať chceme, nebo ne.
Nahodilé poletování životem
Od maturity až do teď jsem byla zvyklá žít v takovém nahodilém vzduchoprázdnu. Obor na výšce jsem si vybrala v podstatě píchnutím prstu do seznamu a kromě nezbytných úkolů, esejů a prezentací jsem neměla nic moc jiného na práci. Co na práci. Nic moc mě nezajímalo. Ani ty školní povinnosti, které jsem plnila z „nezbytnosti“ a které mi na oplátku zaplňovaly pěkně dny, takže jsem nemusela přemýšlet nad smyslem každého dne. Studovala jsem jen tak.
Pak mě život zavál na Taiwan. „Stalo se“, že jsem se naučila čínsky – poněvadž jsem tam chodila do školy a poněvadž jsem dobrá v plnění úkolů, které mi někdo jiný zadá. Ale co jsem tou čínštinou sledovala? Proč jsem do ní investovala dva roky života?
Ne, nemyslela jsem na kariéru. Ani nejsem vášnivý milovník staré čínské kultury. Čínsky jsem se učila jen tak.
A pak mě srdce dotáhlo do Izraele. Obor Israel Studies, který jsem sem přiletěla studovat, mi byl naprosto ukradený, vybrala jsem si ho ze třech důvodů:
- Nabízeli slevu na školném, pokud se člověk přihlásil do 15. ledna.
- Součástí oboru byly hodiny hebrejštiny.
- Studium na izraelské univerzitě mi dalo roční studentské vízum, čili právo být v Izraeli.
Mým cílem bylo žít v Izraeli a naučit se pořádně hebrejsky, když čínsky to šlo za dva ruky z nuly k plynulosti. Ale PROČ jsem se tolik chtěla dostat do Izraele a ještě ke všemu studovat Israel Studies, ptají se mě všichni? Jen tak.
Škola života
Tak teď jsem tady. Škola už skončila (když nepočítám jednu neodevzdanou seminárku a předmět, která kvůli vlastní nepozornosti musím opakovat), ani jsem si pořádně nevšimla jak. Všechno bylo na ZOOMu, takže kromě hodin hebrejštiny jsem ignorovala, co se dalo. A svým nahodilým stylem jsem proplula až do přítomnosti.
Poprvé, kam mi paměť sahá, žádná škola. Žádné plnění úkolů. Už není kam utéct, nemůžu se již schovávat za eseje a testy a vydávat je za smysl svého života, i když jsou mi ve skutečnosti ukradený.
Postoupila jsem do Školy života. Program Celoživotní vzdělávání. Zatím procházím přípravným kurzem. Téma kurzu: Poznej sama sebe ve vztahu.
Já nezávislá versus já ve vztahu
Vždycky jsem odsuzovala holky, co mají hysterické záchvaty kvůli zdánlivým prkotinám. Co se uráží. Co říkají, že jim „nic není“, když jim evidentně „něco je.“ První cenný poznatek o sobě mi kurz Poznej sama sebe ve vztahu přinesl hned v úvodních lekcích: tyhle věci dělám taky. Ne schválně. Moje reakce jedou na autopilota. Cílem kurzu Poznej sama sebe ve vztahu je přeprogramovat tohoto autopilota, který byl naposledy programován v dětství.
Do svých pětadvaceti jsem neměla důvod něco přeprogramovávat, neboť jsem se nenacházela v situaci, která by nějak zaváněla vztahem. Tedy partnerským. A pak najednou – jako už to v Izraeli a v mém životě chodí – z čistého nebe blesk. Jako už to v Izraeli chodí – pár rande a už spolu bydlíme. Přesně můj styl – buď všechno, nebo nic. A abychom spolu mohli trávit čas ve stejné zemi, vstoupili jsme do procesu partnerského víza – tak už to v Izraeli chodí…
A tak já, která jsem se vyhýbala závazkům, bezcílně si poletovala všude možně, a zakládala si na své nezávislosti, jsem se zčistajasna ocitla ve vztahu
a na imigračním úřadu, žádajíc o vízum, které mi dovolí zůstat v Izraeli pod podmínkou, že chodím se zdejším občanem.
Proces ale ještě nepostoupil tak daleko, abych měla právo v zemi izraelské pracovat. A tak já, která jsem vždycky byla alergická na spojení žena v domácnosti, sháním od mamky zdravé recepty,
přemýšlím, že je třeba sklidit prádlo a mám hysterickou reakci, když dvakrát místo bramborové kaše ukuchtím bramborovou polívku a potřetí zas slavnostně předložím pekáč nedopečených zapečených brambor. Snad mi Vesmír naznačuje, že brambory nejsou zdravý.
Za hysterickou reakci nemůžou chudáci brambory. Můžou za to emoce, které jsem kdysi uložila k ledu a které teď konečně mají šanci vyplavat na povrch.
Škola života: Znova se učím mluvit
Nyní totiž mezi mnou a mým nitrem nestojí nic: ani eseje, ani přednášky, ani párty, ani univerzitní akce, ani bezcílné cestování.
Nyní totiž mám prostor se zastavit a zamyslet se:
Co tady kurňa vlastně dělám?
O co se tady snažím?
Co je tedy mým posláním tady?
Kurz Školy života, který jsem zmínila – Poznej sama sebe ve vztahu – mě učí vidět svojí reakci v interakci s partnerem.
- Ne s kamarádkou na kafi.
- Ne se spolubydlící.
- Ne s nahodilým cestovatelem.
Ono je snadné být trpělivá, milující a empatická na občasném setkání s kamarádkami. Ale Adélo, div se – komunikace s partnerem není to samé, co klábosení s kamarádkou u vína. V kurzu Poznej sama sebe ve vztahu mě vrátili o několik let zpátky do raného dětství. A já se – jako to vzteklé dítě, jímž jsem byla – znova učím mluvit.
Adéla Pegleyová
Jako „studentka na volné noze“ (volnosti mám díky online výuce hodně) studuji Israel Studies a hebrejštinu v Jeruzalémě. O Izraeli se učím skrze poznávání izraelských krajů a interakci s místními bytostmi.
Dále učím jazyky, které vnímám jako prostředek k hlubšímu propojení, porozumění a soucítění. Co to znamená? Kombinuji výuku angličtiny a učení o osobním rozvoji. Více se dozvíte na mých stránkách lamanamal.com
