5 kouzel vztahu
1. Vášeň
Náš vztah je založen na vášni. Nemyslím jen žhavou, tělesnou vášeň prvního milování, i když to je též velice krásné. Myslím vášeň, která neustále mění podobu: občas jemná, občas pálící přitažlivost, nutkání splynout s tím druhým, ať už v hurikánu plamenů anebo tichým polibkem na terase.
Magnetismus, pocit splynutí, sounáležitosti a ano – taky samozřejmě fyzická intimita, kde pocit blízkosti a spojení vrcholí v pocitu, kde se ztrácí hranice mezi tím, kde já končím a on začíná. Pocit splynutí v jedno.
To je hlavní důvod, proč jsme spolu – cítíme se jako puzzle, které do sebe dokonale zapadá.
Říká se, že vášeň klesá. Zatím zažívám opak. A ano – samozřejmě vášeň občas dočasně klesá. Je to nutné? Není. Zjistila jsem, že vášeň ve vztahu je něco, co můžu vytvářet, kultivovat, a začíná to v mém těle.
Pokud je mé tělo unavené, stažené pracovním stresem, necítím tělo, necítím rozkoš, nejsem naladěná a vášeň zaniká. Jsme jen dva spolubydlící.
Ale ve chvíli, kdy začínám vnímat a cítit svoje tělo, vše se mění a vášeň začíná proudit jako na prvním rande. Horká koupel, květiny, krásné šaty a manikúra nejsou jen zbytečné rozmary. Vytváří totiž pocit krásy v mém těle, pocit blaženosti, rozkoše v mém těle, která se ihned promítá do vztahu.
A když partner zrovna nemá náladu? Nic nenutím. Zavřu se v koupelně a upřímně se ponořím (bez očekávání!) do užívání si blaženosti v těle. A celkem zaručeně za delší či kratší chvíli zaťuká na dveře.
2. Úcta a pravda
Respektuji svého muže? Ano, hluboce. Jinak bych s ním nemohla být. Ať už se dočasně děje cokoli, můj vztah je vždy podložený hlubokou úctou. Můžeme se hádat a házet po sobě nádobí (a taky to dělám, docela mě to baví), ale vždy víme, že ten druhý je obdivuhodný člověk.
Až se naše cesty rozpojí, věřím, že právě díky úctě zůstaneme i nadále velice dobrými přáteli (jsem skutečně hrdá na to, že mám výborné vztahy se všemi bývalými partnery).
U mě k úctě patří pravda a důležitý základ je často nemilosrdná pravda, kterou si říkáme. Dává mi základní pocit jistoty.
Vím, na čem jsem, a vím, že mu můžu věřit.
3. Smích
Možná právě proto je náš vztah stále čerstvý – rádi se chováme jako děti. Děláme blbiny, smějeme se, máme spoustu interních vtipů, které nikdo nechápe. I v těch nejhorších situacích vždycky nacházíme spoustu humoru, spoustu místa pro smích.
I když sedíme na nádraží už 12 hodin uprostřed hluboké prdele světa v Thajsku. Bez naděje na blížící se vlak, který by byl jedinou spásou před nuceným spaním na nádraží s malým dítětem. Přijde nám to vtipné. A kvůli hysterickému smíchu nás skoro zavřou v Kambodži, když po nás na celnici mimořádně drzým způsobem chtějí úplatek.
Cítíme se spolu naprosto uvolněně. Není co předstírat, není co schovávat. Známe se dobře. Známe navzájem své slabiny. A zároveň si věříme, že je nikdy nezneužijeme. Už jen z úcty ke vzpomínkám, které sdílíme. Proto můžeme být cokoli.
Tygři kutálející se po podlaze, totální blázni na vrcholu další hory, hluboce věřící v chrámu a vášniví milenci v moři. A když se něco nedaří, vždy na tom nacházíme vtipnou stránku, aniž bychom obětovali hloubku. Vlastně se do mě prý zamiloval poprvé v momentě, kdy jsem v Hyde Parku předváděla, jak to vypadá, když chodí ježek.
4. “Ono” je jedině teď!
Tak často je lákavé si říct – teď to není ono, ale zítra si uděláme večeři a uděláme to pořádně! Zítra to ale bude úplně jiné. Naučili jsme se (právě díky omezenému času spolu), že existuje jedině teď. Cítíš to? Udělej to! Chceš to teď? Neodkládej to.
Prostě žijeme tady a teď. Jistě, plánujeme budoucnost, ale co se týče prožitků, raději nepočítáme s příležitostí vstoupit dvakrát do stejné řeky a žijeme teď přesně tak, jak bychom chtěli žít „až“, „kdyby“, „časem“.
Kdysi dávno jsem zastavila rozjeté letadlo, abych vystoupila. Od té doby pravidelně utíkám z vlaků a autobusů. Občas vyskakuji z jedoucích aut. Ve chvílích, kdy cítím ten impuls „udělej to teď nebo nikdy!“.
A vím jistě, že nehledě na to, jak moc to nedává smysl, je to to nejlepší rozhodnutí.
Však kdo ví, zda bude další příležitost.
A neděláme si iluze o tom, že náš vztah může trvat věčně. Už kdyby jen smrtí (a v Afghánistánu je smrt vždy o něco blíž) se určitě rozejdeme, a proto si užíváme tady a teď jako naposledy. Pokaždé. Aspoň se vědomě snažíme.
5. Pozornost a soucit
Dáváme si čas, nasloucháme si, věnujeme si pozornost. Dáváme si dárky. Bez důvodu. Dáváme si prostor, hlavně prostor dělat chyby. Nikdy se nekritizujeme. Ne nějak schválně, ale ve finále jsem nikdy necítila nic než soucit a lítost za to, co se stalo. Opouštěl mě, podváděla jsem. Zradili jsme se vícekrát. Každý jinak. I přes to všechno, byly to jen drobné vlnky na povrchu.
V hloubce byla vždy jen důvěra a pocit vzájemné lásky. Ve finále jen pochopení a soucit nade vše. Chápu. Chápu, proč odjíždí a nechává mě s pětitýdenním dítětem. I když vidí, že mě to zabíjí. A vím, že mám volbu. Odejít, pokud to nemůžu odpustit, anebo přežít, odpustit a milovat dál.
A chuť milovat byla vždy větší než chuť odejít. Ne že bych nemohla. Věřím, že bych dokázala postavit krásný vztah s většinou mužů kolem sebe, ale pokaždé si ho v těchto těžkých chvílích znovu zvolím. Volím zůstat a milovat zrovna jeho. Zatím to tak cítím. A až se to změní, odejdu bez prodlení. Vím, že to umím. Ale co je větší umění?
