Pokračování cyklu zamyšlení z cest.
“Strávila jsem 80 dnů v Asii, mimo Facebook, mimo práci, jen s mužem a dítětem. Chtěla jsem se podívat sama na sebe a zjistit, kdo doopravdy jsem. A jak jsem projížděla vlakem, lodí a na koni přes státní hranice, napadaly mě jednoduché myšlenky, které projasnily můj pohled na svět. Jsou to jen moje myšlenky, nikdy jsem si nedělala nároky na všeobecné pravdy.”
Nemám ráda slovo “výchova”, nemám ráda slovo “řád”. Moje dítě běhá volně a šokuje místní obyvatelstvo. Nebojím se místních infekcí. Však nemocnice v Bangkoku byla nakonec vynikající. V Evropě takové ještě nemáme. Chci, aby můj syn ochutnal veškeré místní speciality. Brouky má obzvlášť rád.
Můj syn běhá nahý. Všude možně. A občas se vykadí uprostřed luxusní kavárny. Humor je snad moje celoživotní spása!
Můj syn si nachází kamarády mezi zvířaty i dospělými. Jezdí s námi na motorkách, lodích, slonech, lanových drahách, ve vlacích, autobusech, autech i letadlech. Už dokonce rozumí tomu, že letadlo znamená, že zemi opouštíme a jedeme zkoumat nové horizonty.
Je možné, že dělám tu největší chybu. Kdo ví. Od jeho narození jsem ale vše dělala po svém. Nikdy jsem nečetla žádné příručky. Nemám ani jednu knihu o rodičovství. Nepoužívala jsem žádné pomůcky a neptala se na rady. Chovala jsem se instinktivně. Kolik lidí, tolik názorů.
Ale jen náš, můj a manžela, jsem kdy brala v potaz. Ostatní ať to zkoušejí na svých vlastních dětech! Já věřím tomu, co cítím v těle, a plánuji i nadále kojit na přání (na veřejnosti) a koupat se spolu se synem v řece se slony.
No a když mi někdo říká „Máš tak krásně vychovaného syna„, nezbývá mi, než se vnitřně smát. Ano, mají pravdu. Mám úžasně, krásně nevychovaného syna.
Jak se cítím? Každé ráno jinak. Občas mám pocit, že létám a jsem na vrcholu světa, občas propadám strachu a pochybám.
A není to závislé na tom, zda zrovna spíme v luxusním hotelu, sedíme ve vířivce pod hvězdami, nebo v chatce u ohně, kde se dá ochutnat ten opravdový místní život. Já tyto extrémy velice ráda střídám.
Ne, můj pocit pohody závisí na celé síti neustále se měnících vztahů, situací, úspěchů a porážek, počasí a stravě, menstruačním cyklu a na tom, kdy jsem se naposledy odevzdala muži v extázi. A zároveň je to volba.
Ale jak?
Každá žena má svoje triky. To jediné, co zaručeně zabírá u mě, je vytváření pocitu blaha a rozkoše v těle. Zalézt do teplé vody, namasírovat si nohy, umýt vlasy, dát si šťavnaté ovoce, a je lépe. Tělo, které cítí. Které se odvděčí za teplou lázeň pocitem blaha. Za dobrou stravu pocitem pohody.
Za čistou vodu pocitem úlevy. A za hluboký dech pocitem hlubokého klidu. Tělo, které mě těší, když se dívám do zrcadla. Které si zaslouží péči, aby mě mohlo svým vzhledem těšit ještě víc.
Tělo, které mi v pohybu tance dovoluje vyjádřit emoce a zbavit se přetlaku vzteku, zoufalství smutku, beznaděje paniky. Tím, že je prožiju, protančím, procítím, a už nemusím držet uvnitř. Ve chvíli, kdy mám pocit, ze mě pláč roztrhá na kusy, můžu sebou zmítat v tanci na podlaze, až skrze pohyb znovu pocítím chuť žít, chuť chtít, chuť milovat! Tělo, jež můžu obléct do hedvábí a užívat si dotek hebké látky na hebké kůži. Tělo, jehož orgasmy dokáží vymýt hurikánem jakékoliv pochmurné pochyby.
A pokud najdu způsob, jak znovu nalézt pocit rozkoše v těle nezávisle na vnějších podmínkách, je mi krásně a vše začíná dávat smysl.
Lilia Khousnoutdinova