Dítě s nálepkou

Rodičovství je samo o sobě dost záhul. Potvrdí tak devět rodičů z deseti, kteří si celý ten kolotoč představovali tak trochu jinak. Víc srandy, míň starostí. Na těch sítích to vypadalo mnohem jednodušeji, a tak nějak…šťastněji? Spokojená máma a vysmátý miminko. Kam se schovaly ty probdělý, proplakaný noci, pokaděný plíny a nový neforemný tělo po porodu?

Až na dřeň

Rodičovství a výchova jsou často zlomový okamžiky v našich životech. Naše charaktery jsou každou vteřinu zkoušený až na dřeň. A co teprve když se k tomu přidá ještě nějaká diagnóza. Větší či menší nálepka, která se lepí ideálně na čelo a ze který se pak těžko dostává. Štempl, který nám už tak těžkou realitu ještě navíc obrátí vzhůru nohama.

Diagnózy do sbírky

Jsou určitě mnohem horší věci, který by nás mohly potkat. Snažím si to říkat ve chvílích, kdy mi začíná téct do bot. Pomáhá to málokdy. V rodičovství (ostatně stejně jako v životě) se totiž vždycky počítá jen to, co se děje tady a teď.

Tady a teď

Když budu vědět, že moji rodiče to tehdy taky všechno zvládli, a to, prosím pěkně, neměli ani pračku ani hlídání, moc mi to ve chvílích zoufalství nepomůže. Je to totiž pravěk. Můžu si o tom někdy přečíst (tak za deset let, až se k nějaký knize dostanu). Pro můj současný život po týdnu nevyspání s nemocným dítětem to ale není vůbec podstatný.

Stejně tak je úplně k ničemu říkat si, že jsou na tom lidi i hůř. Nejspíš jsou. Ale jak mi to může pomoc?

Ocenit se

Co naopak skutečně pomáhá je ocenit se za to, co dělám. Kláro, máš to těžký. Ale pereš se s tím neskutečně. Fakt. Je skvělý, co všechno děláš. Naučila ses znakovat. Každý den neúnavně trénuješ logopedii a děláš poslechový cvičení. Bojuješ, jak jen to jde. Ačkoliv výsledky jsou kolikrát patrný až za dlouhou dobu.

Dost dobrá máma

Jasně, že je to tak trochu samozřejmost. Počítá se s tím, že pro svý dítě uděláme maximum. Ale to neznamená, že se za to nemůžeme ocenit. S pocitem, že jsem dost dobrá máma, se to vždycky líp zvládá.

Dovolit si pomoc

S oceněním souvisí i to, že si můžu nechat pomoci. Většina věcí bude pořád ležet hlavně na mně. I tak si můžu říct o pomoc. Nepochybně si jí zasloužím. Můj úděl zůstane mým údělem. Potáhnu ho dál já, ale kafe mi klidně někdo udělat může. Nebo mě vzít do kina.

Kam patřím?

že nikam nepatřím, že jsem nenormální, divná. Pamatuju si, že v době, kdy Fínka dostala svoje první sluchadla, jsem nechtěla jít ani na hřiště, aby po nás nikdo blbě nekoukal a neměl blbý poznámky.

A to šlo jen o „divný“ věci za ušima, kterých si na první pohled nemusí nutně nikdo všimnout.

Děti jsou láska

V situaci, kdy je toho na mě kladený mnohem víc, než by bylo záhodno a ještě si připadám nepatřičně mi hodně pomáhá uvědomit si, že se mi to celý děje proto, že jsem schopná to zvládnout. A že i když moje dítě neslyší, nebo nevidí, nebo bude celý život ležák, pořád je to stejná porce lásky. Protože děti jsou láska. A je úplně jedno, jaký nálepky, nášivky a převleky se na ně cestou nabalily.