„Mother India“ a skutečné indické matky
O Indii je psáno opravdu hodně a nežiji tady zatím dost dlouho na to, abych se mohla odvážit na jakousi komplexní analýzu, ale chci se podělit o pár zážitků na téma „ženské problematiky“.
Odbočím: když jsem kdysi registrovala nakladatelství, jako „zaměření“ jsem napsala „ženská tématika“. Milá paní v Klementinu to ihned opravila na „ženská PROBLEMatika…o čem to vypovídá?
Ale pojďme zpět do Dillí.
Milenci, kam se podíváš
V neděli jsem se procházela po Lodhi Gardens (úžasné zahrady plné mughalských ruin přímo uprostřed centra Dillí) a najednou jsem narazila na zajímavou konstelaci. Odbočila jsem z kamenné cesty a šla přes o něco tmavší a více zarostlou část zahrad, když jsem si najednou začala všímat milenců.
Párečky – líbající se a nebo i víc odvážné – pod stromy, všude! Čím dál jsem šla, tím se poměr milenců na strom zhušťoval, až to opravdu byl jeden pár na jeden strom.
Byli tak velice blízko sebe, že vypadali skoro jako ptáci sedící na střeše.
Na jednu stranu to velice připomínalo Hyde Park v létě. Co se však lišilo, byla teplota (v zimě v Dillí není vůbec teplo), zahuštění a segregace. Tady byl opravdu segment parku, který se jaksi vydělil pro milostné hrátky! Nebyly tu žádné rodiny s dětmi a naopak žádné páry se nelíbali na loukách vedle rodinných pikniků.
Intimita a nátlak
Zajímalo by mě, proč chodí do tmavých koutů parku v takových počtech! Nedostatek soukromí v mnoha-generačních domácnostech? Příliš drahé kavárny a bary?
Zajímalo by mě také, jak je možné cítit se intimně pár metrů od třech dalších mileneckých párů a necítit se přitom jaksi „trapně“.
Moje první zkušenost intimnosti ve skupině rozhodně nebyla vůbec pohodlná.
A hlavně by mě zajímalo – jak se v tom cítí mladé ženy? Některé páry byly zřejmě naprosto unesené vášní, ale jiné zas celkem jasně vykazovaly příznaky celkem jednostranné sexuální touhy a značného nátlaku.
Dívka v hadrech
V Udaipuru jsem si objednala v salónu hennu na obě ruce. Zaplatila jsem muži kolem čtyřicítky a čekala – „wait 5 minutes please!!“ – v pěkně upravené místnosti s krásnou meditační hudbou.
Do 5 minut se skutečně vrátil a přivedl s sebou dívku.
Tipovala bych ji na 15 let. Stejně tak jí ale mohlo být 12, nebo 18. Byla nejhubenější z toho, co jsem viděla mimo ilustrační fotky z módních přehlídek v kampani proti anorexii.
Byla oblečená do čistě vypraných, ale velmi starých hadrů, které ji neseděly velikostí, a usmívala se nesmělostí a pokorou.
Pracovat „pro rodinu“
Malovala mi ruce dlouho. Byla to asi nejkrásnější henna, co jsem kdy měla. Ale hlavou se mi neustále honila myšlenka, kolik z té mé platby dostane ona? 50%? Leda ve snu. 20%? 10%? Míň?
Čím dál víc jsem podezírala, že nedostane nic, protože je to její „strýc“.
Tedy pracuje „pro rodinu“ nebo za to, že ji občas krmí.
„Strýc“ mezitím seděl venku za oknem a spokojeně četl noviny.
Než mi začala malovat druhou ruku, rychle jsem strčila prsty do podprsenky, abych vytáhla první bankovku, kterou jsem nahmatala. Strčila jsem ji holce do ruky s gestem, ať si ji dá co nejdříve do kapsy. Obě jsme se instinktivně otočily směrem k oknu, ale strýc spokojeně četl dál.
Dostat svou odměnu
Tento okamžik si pamatuji dobře. Obě jsme cítily, že „porušujeme“ pravidla. Obě jsme se bály, že nás při tom chytí. Starší a mladší žena.
Já, která vydělává určitě víc než strýc, a holka malující krásnou hennu. Obě jsme se cítily jako provinilé děti kradoucí bonbóny.
Přitom jsem jen chtěla, aby za službu, kterou vykonává, dostala zaplaceno skutečně ona! Muž za oknem, který za čtení novin dostával zaplaceno, se provinile cítit nemusel. Není to zvláštní svět?
Ani nevím, zda se mi to ve finále podařilo. Zdálo se mi, když jsem odcházela, že jsem koutkem oka zahlédla, jak jí prohledává kapsy.
Manikúra na pláži
V Goa jsem si nechala na pláži udělat nehty, mimochodem dopadlo to velice pěkně, a pomocí otázek „where you from, ma’am?“, „you have baby??“ jsme se dostaly i k jejímu životu.
Vyplynulo z toho, že policajtům platí denní výpalné, aby na pláži mohla nabízet služby, avšak pokud vidí, že má víc zákazníků, chtějí k „paušálu“ doplatek. Když nevydělá ten den nic, „paušál“ platí stejně.
Děti má čtyři a všichni bydlí v jedné místnosti i s manželem, který pije a práci má jen příležitostně. Pokud dlouho práci nemá, tak ji bije.
Z rozvojových studií jsem naučená tyto příběhy kritizovat jako západní stereotyp, ale co si mám myslet, když mi to vypráví do očí? Nesnažila se o lítost, nenavyšovala původní cenu ani neprosila pro pomoc dětem. Jen malovala nehty a povídaly jsme si.
Ohromné rozdíly
Zápisky dělám zatímco sedím v kavárně u nákupního centra ve Vasant Kunj. Je tu Vuitton i Armani. Bentley parkuje vedle jámy v zemi, kde bydlí rodinka, jejíž děti pobíhají mezi auty a zoufale se snaží prodávat špinavé balonky, nebo zvadlé kytky, nebo jiné náhodné plastové vynálezy moderního průmyslu.
A mezitím mniši v oranžovém rouchu, kteří se vzdali všech světských zájmů, si fotí na zlatý Iphone 6 oranžové Ferrari.
Z mých příběhů nevyplývají žádné posudky. Jsou to jen příběhy, jak jsem je zažila já. „Co to znamená? Co s tím? Má se s tím vůbec něco dělat? To posuďte samy.
Lilia Khousnoutdinova
