Můj příběh začal před čtyřmi roky a mám pocit, že teprve nedávno se úplně dokončil. Setkala jsem se se svým ženským lékařem. Mimo ordinaci. A to, co proběhlo, bylo opravdu obrovské, proto se o to chci s vámi podělit… Ale začnu od začátku.
U prvního dítěte jsem mlčela a podstupovala naprosto všechno, co mi bylo nařízeno. Stejně tak probíhal i porod. U druhého dítěte, které jsem potratila, jsem ještě nedávno oplakala nemožnost přirozeně spontánního potratu a mojí neschopnost se vůbec zeptat, jestli to jde jinak, než nedůstojným zákrokem.
Tehdy jsem svého pana doktora potkala. V nemocnici, na příjmu gynekologického oddělení. Oproti mojí ženské lékařce, ke které jsem v té době chodila, byl citlivý a empatický.
V době, která pro mě byla hodně těžká, za mnou chodil a zajímal se, jak mi je (nejen fyzicky), a byl pro mě v tom období jedinou oporou. U třetího dítěte jsem řekla dost. Opustila jsem lékařku a vyhledala právě pana doktora, se kterým jsem si mezitím vytvořila krásný přátelský vztah.
Neuměla jsem se sice ozvat na všechno, co mi vadilo. Strach byl občas pořád silnější než já, ale už jsem se za sebe uměla aspoň trochu postavit. Šlo to snáz i díky vztahu, který jsme mezi sebou měli. To, co bych u cizího lékaře jen těžko dokázala odmítnout, jsem u něj zvládla. Tehdy jsem cítila, že začínám o všem rozhodovat já, že si začínám brát zpět svoji zodpovědnost a taky svobodu…
Měli jsme mezi sebou občas spory, na něčem jsme se neshodli, v lecčem jsme se špatně pochopili (je cizinec a občas se vyjádří trochu nepřesně, a já si jeho stanoviska neupřesňovala, bohužel). Dnes vidím, jak důležitá je přesná komunikace. Znovu a znovu se ptát, zjišťovat a ujasňovat.
Pan doktor se v průběhu mého těhotenství postaral o to, abych nemusela absolvovat kontroly s desítkou různých doktorů mezi mýma nohama a nechal si mě u sebe až do poslední chvíle. Nerodila jsem s jeho asistencí, ani by v tu dobu nebyl k dispozici, odjela jsem rodit jinam. Zažila jsem dva naprosto rozdílné porody, jeden se slovy „to přežiju“, druhý jsem opravdu vědomě a krásně prožila.
Pocítila jsem poslání v práci s těhotnými ženami. Během všech těhotenství jsem s děťátky velmi intenzivně komunikovala, a tak si s nimi vytvářela krásný vztah daleko dříve, než se narodila,
ať už to bylo přes vizualizace, kresbu, hudbu, tanec, dotek, psaní… vyzkoušela jsem opravdu všechny oblasti, které mě kdy v životě naplňovaly. A moje těhotenství se také stalo naplněným a vědomým.
U posledního děťátka jsem zajela na seminář „Prenatální komunikace prostřednictvím kresby“ Lucie S. Groverové – jejíž práci obdivuji a která je první ženou u nás, která tuto metodu předává dalším ženám – kde jsem zjistila, že tuto metodu mám pod kůží už mnoho let, používala jsem jí i u předchozích děťátek, jen jsem tomu nenašla ten správný název.
Zacítila jsem potřebu nabídnout všechny tyto své zkušenosti těm, které je hledají, kterým by mohly pomoci (sama jsem přesně tohle hledala a málokde jsem našla – v okolí svého bydliště už vůbec ne).
Předávat vyzkoušené, nabízet náměty, jak si zpestřit a vědomě prožít těhotenství a naladit se na miminko. Způsobů a nápadů mám spoustu…
A tak vznikl program „Ze Srdce do Lůna – vědomá setkání nastávajících maminek se svými děťátky“. Ale pořád to někde vázlo. Pořád jsem odsouvala první termín setkání, napůl se strachem, aby vůbec někdo přišel, ale hlavně s pocitem, jestli to bude dost dobré. Událo se hodně věcí, uplynuly dva měsíce a já zacítila, že na všechno musím trochu jinak.
V první řadě jsem se rozhodla udělat něco se svým přístupem (císařským řezem narozeného dítěte) k životu. Doteď jsem jen čekala, až mi někdo tu cestu prorazí, až mě někdo vytáhne, až někdo všechno udělá za mě – propagaci, nabídku ženám a spoustu dalšího kolem – a já si přijdu do hotového. První krok bylo uvědomění, rozhodnutí. Udělala jsem plakátky, ujasnila si, co a jak chci.
Jako potvrzení, že jdu správnou cestou, se mi začaly ozývat úplně cizí ženy i z druhého konce republiky (a to jsem v tu dobu letáčky ještě neposlala do oběhu), které mi dávaly úžasnou zpětnou vazbu. Hledaly přesně to, co nabízím.
Takovou pomoc a spoustu dalších věcí, které mi od něj přišly, bych ani nečekala ani bych si je snad nevysnila…
Sešli jsme se o půl čtvrté v jedné příjemné restauraci a dali si čaj. Povídali jsme o sobě, o životě, dlouho jsme se neviděli. Pak objednal víno. Můj strach a nejistota ohledně požádání o pomoc v tu ránu opadly. Vytáhla jsem z tašky plakátky a seznámila ho se vším, co mám v plánu. Nádherně vše přijal, nabídl mi, že velké plakáty vyvěsí po nástěnkách, malé bude vkládat ženám do těhotenské průkazky.
Řekl, že je moc rád, že jsem se rozhodla dělat něco takového, co ženy potřebují a od něj a jiných lékařů to dostat nemůžou. Přiznal, že on sám jim kolikrát ani nemá jak odpovědět na čistě ženské otázky a nemá čas na to, aby se s jednotlivými ženami zabýval, i když by moc rád.
A co se stalo pak, bylo úžasné. Nabídl mi určitou spolupráci – on bude rozdávat mé letáčky, ale zato ode mě chce zpětnou vazbu od žen – co jim v lékařské péči vyhovuje a co ne, co potřebují, co jim schází a co naopak překáží! Nikdy bych nečekala, že tohle uslyším z úst samotného lékaře!
Řekl mi, že já byla za celé roky jeho praxe první, kdo mu dal zpětnou vazbu, kdo mu otevřel oči, aby začal postupovat jinak a uměl se dívat i z jiného úhlu pohledu, protože jsem se ozvala, diskutovala, zjišťovala možnosti a odmítala, což většina žen neudělá.
V průběhu těhotenství mlčí a po porodu lékaři už žádnou zpětnou vazbu nedá, takže on pak neví, jestli to, co dělá a v nemocnici se říká, je správné, je pro ženy opravdu to pravé, jestli to opravdu chtějí nebo ne.
Náš večer se protáhl, upřímnost sílila, otevřeli jsme témata přirozených porodů, porodů doma, porodních plánů, dul, antikoncepce, zásahů do porodu, nepříjemných a nepřirozených zásahů do těla těhotné a rodící ženy, přirozeně spontánních potratů, přístupu k těhotným ne jako k nemocným, možnosti volby, důvodů PROČ…
Mně se otevřel pohled lékaře, který je tlačen tabulkami, nadřízenými, předpisy a vlastně i strachem jít proti tomu, ale také jeho přístup, který by rád realizoval a který dnes hledá tisíce žen, a nemohou nikde najít! Individuální přístup k ženám, s respektem a úctou, s možností volby, se spoustou možností, ne s jedním nařízeným faktem, bez manipulace…
Po letech jsem znovu oplakala svůj potrat, který, jak řekl, mohl být přirozeně spontánní, kdybych se o této možnosti jen trochu zmínila.
Jemu se zase otevřel pohled mnoha žen, který jsem mu předkládala. V jednu chvíli jsem měla pocit, že už jsem možná překročila určitou hranici, protože jsem ho skoro ubíjela argumenty, ne ve zlém, v klidu, upřímně. Ale on mě ujistil, že je to v pořádku, že je naopak moc rád za zpětnou vazbu, za názor ženy, za zprostředkování něčeho, co se mezi ženami čím dál víc rozrůstá (v první řadě potřeba mít svobodnou volbu) a co lékaři většinou od žen neslyší, neznají jejich důvody a potom nerozumí jejich podrážděnosti. Což vede k boji, který zrovna v těhotenství není na místě…
Po našem setkání, které skončilo až o půl jedenácté, mě pan doktor objal a řekl, že mi děkuje. Že už nějaký čas přemýšlí o tom, že by si založil vlastní ordinaci, kde může dělat věci tak, jak je sám cítí, aby v největší možné míře vyhověl ženám a jejich potřebám. Brání mu v tom pojišťovna, která odmítá zřídit novou ordinaci, musí prý počkat, až některý lékař v důchodovém věku odejde a uvolní mu místo.
Po našem setkání působil pro zřízení vlastní ordinace čím dál víc rozhodnutý. A já jsem rozhodnutá ho v tom maximálně podpořit a pokračovat v naší rozehrané spolupráci – lékař a žena z žen se zpětnou vazbou:-)
Pokud se mu ordinaci podaří otevřít, hned o tom dám vědět, protože spousta z nás právě na takového pana doktora s takovým přístupem čeká!
Je to opravdu pan doktor s velkým D, otevřený a přístupný, pan doktor s velkým srdcem…
A tak vás chci vyzvat k tomu, abyste lékařům dávaly zpětnou vazbu, i když si třeba myslíte, že to nemá smysl a nikam to nevede, určitě se to vyplatí. Toho jsem byla sama svědkem…
Přeji nám všem víc a víc takových doktorů:-)
Pavla Vlasáková
Autorka projektu Ze srdce do Lůna pro knihu Ženské příběhy
Tato kniha je jako prastará ženská měsíční chýše – najdete zde příběhy dívky, milenky, matky i stařeny. Poznejte vnitřní krajinu ženy, nahlédněte do nejniternějších ženských tajemství. Knihu Ženské příběhy najdete na e-shopu Ecstatic.
Patřím určitě k těm ženám, které si Pavly službu objednali přes celou republiku a nikdy na to setkání nezapomenu! Ty pocity ze setkání se svým synem v bříšku za laskavého vedení Pavly jsou pro mě dodnes velmi živé.. Za pár týdnů to budou 3 roky, kdy jsem v porodnici porodila svoje druhé dítě, dcerku, těsně pod hranicí udržitelnosti života. Přístup lékařů ke mě i k miminku byl bohužel velmi nelaskavý. 3 roky v sobě nosím myšlenku, že na porodnické oddělení napíšu, o tom co jsem zažívala a co by mohlo být jinak, ale nenašla jsem na to odvahu, protože co by jeden takový dopis změnil? Takže moc děkuji za tuhle otevřenou výzvu, protože díky němu ho možná přeci jenom napíšu.
Děkujeme za krásný komentář. Každý odeslaný dopis je důležitý 😉