Cesta do Rumunska – cesta za vírou
Rumunsko přineslo hodně krásných a hlubokých prožitků. Zámky v horách, nádherné lidské oči, historická krása…ve finále bylo ale nejkrásnější to „nejmenší“, jak zafungovala moje modlitba.
Malý chlapec a růže
Šli jsme pozdě v noci starou částí Bukurešti a naproti nám přiběhl malý klučík prodávající růže. Příliš malý. Tipovala bych osm let. S velkým úsměvem a pěknými růžemi. Měl jen dvě. Než jsem stihla říct jediné slovo, můj muž mu, možná zbytečně hrubě, vysvětlil, že růže nesnáším a ať jde pryč. Klučík běžel dál a mně zůstaly oči plné slz a bolest v srdci.
Když si můžeme dovolit vyhodit hnusné kafe za 25 lei, proč nekoupit růži za 10 a potěšit malého kluka?
Však v životě je utrpení dost. Kolikrát za večer asi dostane podobně hrubou odpověď? Po kolika hrubých odpovědích jeho úsměv zhasne? Však neprodává cigarety, nežebrá, Prodává pěkné růže. Na tom přece není nic zlého.
Já nezapomenu
Sedli jsme si do další z luxusnějších restaurací s nádhernými kulisami historické Bukurešti kolem, připraveni zaplatit dalších 100-200 lei za večeři (a to nám přijde tak strašně levné, přitom růže byla jen za 10!). Nemůžu se dívat na menu, nevidím krásnou architekturu kolem. V srdci mám malého kluka.
Myslím na svého syna, na všechny syny.
Cítím čím dál větší jistotu, že moje rozhodnutí změnit kariérní dráhu a pracovat do budoucna v rozvoji je správné, a stále před očima vidím jeho úsměv.
Možná už na nás zapomněl, jen další neradostní lidé, ale já na něj ne.
Schovávám si do podprsenky několik bankovek a téměř běžím zpět do ulice, kde jsme se potkali. Hledám. Procházím hlavní třídy historického centra. Kde by tak mohl nabízet své květiny? Chci koupit všechno, co mu zbylo. Nejvíc bych ho chtěla obejmout, věnovat mu učebnice a nové oblečení, adoptovat ho. Nemůžu adoptovat všechny děti světa, ale tady a teď ho můžu najít a koupit si ty zatracené růže! Nic. Není nikde.
Doutník míru
Smutně se vracím zpět a věnuji aspoň velkou bankovku smutnému pouličnímu umělci, který nádherně hraje na housle. Sedám si zpět ke stolu, ale nedá mi to. Za pět minut se vracím na „naše“ místo. Tentokrát mám v puse doutník, který kouřím starým indiánským způsobem. Jako dýmku míru. S modlitbou. Modlím se za soucit, za lásku, za jemnost. Modlím se za děti i za toho kluka. Je mi jedno, že je to Cohiba. Však moje modlitba z ní učiní posvátný tabák. Kouřím výjimečně. Když už, tak proč jinak než s modlitbou?
Cítím mír, cítím smutek. Jdu se naposledy projít ulicí. Ne, nepotkala jsem toho kluka. Už nikdy. Ale naproti mně vyšly dva šťastné páry a každý nesl jednu růži.
Přesně ty jeho. Trochu zvadlé, ale nádherné růže. On si je někdo koupil! Zastavila jsem se.
Vyslyšená modlitba
Nevěřím jen tak snadno. Jsem hodně racionální a mám ráda vědecké důkazy. Jak bych ale mohla chtít větší důkaz vyslyšené modlitby než to, že zrovna v poslední vteřině, než jsem se otočila pryč, právě po mojí ulici přešly tyto páry, které mi přinesly nádhernou zprávu:
„Nekoupila jsi je ty, ale růže klučík prodal, už může běžet domů, vesmír tě slyší…“
A pokud by ve mně zbyla ještě trocha pochyb (což nezbyla), tak za chviličku k našemu stolu přišla malá holčička, která prodávala růže.
Nejkrásnější růže, co jsem si koupila za dlouhou dobu. Měla krásný úsměv.
(Za celý pobyt jsme děti prodávající květiny potkali jen dvakrát).
Lilia Khousnoutdinova
