Digitální bezpečnost dětí

Chlubíte se veselými a roztomilými fotkami svých ratolestí na sociálních sítích? A máte jejich svolení? Možná jim tím už nyní zaděláváte na problémy se šikanou. Co se jednou na internetu objevilo, jde velmi těžce odstranit, fotografie i informace mají tendence žít si vlastním životem a nikdy nevíte, u koho skončí nebo v jaké situaci vyplavou.

Původní článek vyšel v deníku Metro, autorkou je Veronika Reicheltová.

Trapné vzpomínky

Pokud jste alespoň jednou zažili trapnou situaci, kdy vaši rodiče či prarodiče vytáhli staré „albíčko“ a někomu ukazovali vaše baculaté nožičky, jak hezky sedíte na nočníčku nebo nepovedený zástřih podle kastrolu, pak si jistě dokážete představit hororovou situaci, kdy se desítky takových fotek dostanou ke spolužákům a vy se tak stanete cílem jejich posměšků. To je totiž realita dětí, jejichž rodiče jsou aktivní na sociálních sítích.

„Se sdílením citlivých fotografií dětí se pojí celá řada rizik,“ uvádí docent Kamil Kopecký, vysokoškolský pedagog, který se věnuje rizikovému chování na internetu. „V případě intimních fotografií se tyto materiály mohou velmi rychle šířit internetem, mohou se stát zdrojem budoucí šikany tím, že spolužáci zjistí, že rodiče sdílejí obrovské množství citlivých informací o jejich spolužákovi a tyto materiály se stanou nástrojem ponižování, nálepkování, kyberšikany. Dalším rizikem je prozrazování citlivých informací o zdravotním stavu dítěte,“ vysvětluje Kopecký.

Jakou stopu zanechávám?

Nevinné sdílení s přáteli tak může způsobit více škody než užitku. „Dítě by mělo mít možnost samo rozhodovat o své digitální stopě a identitě, kterou si tak tvoří,“ věří Lilia Khousnoutdinova, podnikatelka, autorka a ochránkyně lidských práv. „Jeden z aspektů je také bezpečí – zneužití sdílených informací, pornoprofily, sexuální predátoři. Obávám se, že většina rodičů tato nebezpečí podhodnocuje,“ říká Khousnoutdinova a doplňuje, že kvůli sociálním sítím se mladiství setkávají s nerealistickými představami o tom, co všechno by měli dokázat, jak by měli vypadat, a mohou se potýkat s pocity, že nejsou dost dobří. „To pak může způsobit demotivaci, depresi.

Bohužel výzkumy ukazují, že děti, které intenzivně využívají sociální sítě, mají v extrémním případě větší náchylnost i k sebevraždě a sebepoškozování,“ objasňuje Khousnoutdinova.

„Kdysi jsem fotky svých dětí také sdílela, ale postupně s tím přestávám, nebo to dělám tak, aby nebyly vidět jejich tváře a nebyly rozpoznatelné. Moje děti bohužel zažily poznámky od cizích lidí na základě fotek z internetu, což byl jeden z důvodů, proč je nyní více schovávám,“ přiznává Khousnoutdinova.

Podle Kopeckého je potřeba rozlišovat, o jaký typ snímků se jedná. „Pokud rodič jednou začas zveřejní fotografii se svým potomkem a ta není zesměšňující a ponižující, pak samozřejmě nejde o závažný problém. O ten se jedná až tehdy, kdy rodiče či prarodiče sdílejí fotky, na kterých je dítě zachyceno v ponižující situaci – na nočníku, při krmení, při pláči či dokonce nahaté zcela či částečně,“ varuje Kopecký.

Nastavte jasná pravidla a hlídejte čas na telefonu

Neméně důležitá je také informovanost samotných potomků. „Dětem je potřeba velmi důkladně vysvětlovat potenciální nebezpečí a klidně s nimi probírat, co všechno se může stát, jak se může fotka zneužít, kam až se mohou informace dostat, proč mohou mít cizí lidé špatné úmysly, proč nevěřit všemu, s čím se na internetu setkají,“ vyjmenovává Khousnoutdinova.

Zároveň rodičům doporučuje nastavit dětem jasná pravidla, například omezený počet hodin denně na digitálních zařízeních. I samotní rodiče by měli své on-line chování zvážit. Pokud je ratolesti nejčastěji vidí s telefonem v ruce, zavádění pravidel bude o to těžší.

„U starších dětí bych určitě sdílela pouze s jejich svolením a konzultovala bych jejich názor. Je to tedy o oboustranné úctě a také o uvědomění si toho, že přesunutí více aktivit do off-line prostoru, do skutečných setkání, může být jak pro dospělé, tak i pro děti důležitou a lepší cestou, jak si zkvalitnit život,“ myslí si Khousnoutdinova.