Hnus a cukrová vata

Pocit hnusu a jezení cukrové vaty toho mají mnoho společného. K tomuto závěru jsem došla při jednom ranním běhu Brnem. Pojďme se tedy podívat, jaká je spojitost mezi cukrovou vatou a vnitřním pocitem hnusu.

Nadšení, cukrová vata a zhnusení

Když jako děti jíme cukrovou vatu, jsme až extaticky nadšení. Je tak výborná, slaďoučká, nadýchaná a barevná!

O pár hodin později se dost možná dostaví těžký bolebřich. Nebo celou porci růžové extáze
vyzvracíme.

Než budu pokračovat o cukrové vatě, řeknu pár slov o zhnusení. Stalo se Vám někdy, že jste byli z něčeho nebo někoho nadšení, a pak – bez jakékoli vnější či racionální příčiny – jste vůči stejné věci, situaci, nebo osobě pocítili zhnusení? Celou dobu jste o té věci, situaci nebo osobě mluvili v superlativech (a mysleli to upřímně), a najednou BUM – a cítíte hnus? Mně se to stalo naposledy před pár dny.

A tak se už několik dní zabývám otázkou:

„Jak to, že stačí, aby někde v mém mozku přeskočilo jedno kolečko, a já z ničeho nic obrátím o 180 stupňů?“

V pochopení tohoto zdánlivě bezdůvodného zkratu mozku mi pomáhá právě symbol cukrové vaty.

Jak na cukrovou vatu reaguje žaludek?

Když jíme cukrovou vatu, probíhají v našem těle dva paralelní procesy: jeden vnější, vědomý a zřetelný nám i našemu okolí. Žvýkáme cukrovou vatu a v tu chvíli jako bychom ke štěstí potřebovali jen ty růžové chomáčky, protože vata barví do růžova celé naše prožívání. Jsme nadšení.

Ten druhý proces je vnitřní, skrytý našemu vědomí a probíhá ve střevech a žaludku. Nazývá se trávení a dochází při něm k chemickému a kdovíjakému ještě vyhodnocování toho, co do těla přichází.

Až v určitém bodě přesycení se v mozku rozsvítí kontrolka STOP a žaludek buď spustí na svou obranu bolebřich, anebo rovnou celý obsah růžového rozrušení pošle expresem zpátky tam, odkud to přišlo. Až ve chvíli, kdy začneme zvracet, si uvědomíme, že jsme se přejedli něčím, co dráždí náš žaludek. Přesně tak je to i se zhnusením.

Devadesát pět aktérů za oponou Vědomí

Nějakých pět herců před oponou Vědomí hraje svou roli pro svět – to je našich pět smyslů. Současně ale devadesát pět dalších aktérů tahá zpoza opony Vědomí za nitky. Zatímco pět procent naší vědomé mysli nadšeně o něčem, nebo někom vypráví a myslí si, že přesně to je pro nás to nejlepší, pětadevadesát procent našeho nevědomí danou situaci vyhodnocuje ze zákulisí.

V momentě, kdy pětice herců na jevišti světa přestane situaci zvládat, strhne pětadevadesát osob oponu Vědomí a ukáže publiku, co mu bylo doposud skryto:

Všechno je jinak. Tudy cesta nevede.

Takhle podle mě dochází k náhlým zkratům. V naší bytosti probíhají paralelní procesy, a to, co považujeme za vědomé, je pouhých pět procent z celku – špička ledovce, vata na tyčce. Z nadšení se můžeme uchýlit k hnusu, pokud naše vědomé chování není v souladu s naším nevědomím. Stejně jako složení cukrové vaty je v nesouladu s chemickým prostředím žaludku.

Kolečko se nezbláznilo

Pokud jste tedy někdy byli zmatení svým počínáním a v návaznosti na nadšení jste pocítili hnus, anebo jste se z extáze svezli rovnou do deprese, vzpomeňte si na cukrovou vatu. Řešení otázky „Jak to, že stačí, aby někde v mém mozku přeskočilo jedno kolečko, a já z ničeho nic obrátím o 180 stupňů?“ tkví v jejím přeformulování: kolečko v mozku mi nepřeskočilo z ničeho nic. Mému obratu o 180 stupňů předcházel vnitřní proces pod povrchem vědomí, který v určitém momentě vyvřel na povrch vědomí.

V momentech, kdy si neumíte vysvětlit své chování, uvolněte se a jen sledujte Divadlo Života. Není divu, že někdy nechápete, co se děje. Když se devadesát pět aktérů Nevědomí rozhodne zasáhnout do scény oné pětice herců Vědomí, to teprve začne sranda.