Jak jsem vedla pouť po Bhútánu

Když je ticho, slyším sama sebe. Je zde ticho, minimální hluk, překrásné hory v pozadí. A možná nejčistší vzduch na světě (díky horám a vládě “posedlé” ekologii). Jak často se však ticha bojíme? Co nechceme uslyšet uvnitř nás? Smutek? Vztek? Nebo se jen jednoduše bojíme samoty? Když “slyším ticho”, slyším sama sebe. Hlas svého těla, své intuice, šepot předkyň ve svých kostech. V Bhútánu je ticho dokonalé. Je tak ohromující, až je hlučné.

Hlasy uvnitř

A co jsem vlastně tehdy uslyšela? Svou nevyplakanou bolest. Hlas své profesní vášně – vzpomněla jsem si na odvážný slib, který jsem složila přesně před 5 lety – a začínám ho plnit! Svou touhu po lásce, po sdílené vášni. Své dětské nadšení z mystických míst. Svou hlubokou víru v život, lásku, v životní extázi.

Bhútánské nebe je vlastně jako čisté zrcadlo, kde můžu pravidelně vídat sama sebe. Je to výzva a stojí to za to.

Vyznání lásky 

Na Bhútánu mě fascinuje mnoho. Vlastně všechno. A to jsem procestovala opravdu řadu zajímavých zemí, odlehlých koutů světa a zapadlých krajů. Jenže Bhútán je pro mě vrcholem ráje na Zemi, posvátnou pohádkou, místem, kde cítím každý svůj krok jako požehnání.

Zní to trochu přehnaně?

Ano, přiznávám se, jsem zamilovaná. Hluboce zamilovaná do lesů, květů, kopců, chrámů, oděvů a vůní…posedlá láskou k místním horám.

Náhody

A možná to nejsou jen ony. Ano, k této zemi mě pojí i láska “obyčejná”. K muži. Láska, která vznikla díky náhodě, naprosto nepravděpodobné shodě okolností. Kdy jsem zrovna omylem jela na kávu do hotelu, kde jsem byla omylem pozvána na snad jedinou uměleckou výstavu v Thimphu (a vůbec jedinou francouzskou výstavu v historii!), která trvala mimochodem jen jeden den a náhodou jsem byla představena, na základě svého občanství, starému Francouzovi. Ten mne následně představil mladému muži, který zrovna náhodou na otočku přišel (opravdu snad jen na 3 minuty) výstavu shlédnout.

Nemluvě třeba o tom, jaká se mi sešla pracovní skupina. Taková, že na rozlučkové večeři brečeli i naši místní řidiči – tak úžasný, intimní a neobyčejný ten náš zájezd byl.

Jsem doma

Láska k muži může přijít a odejít. Avšak má láska k místním horám přetrvává a zdá se mi, že bude trvat věčně. Je to první a zatím jediné místo, kde se skutečně cítím jako doma, a to i přesto, že přísná pravidla vztahující se na turismus jasně připomínají, že tu cizinci doma fakt nejsou a nikdy nebudou.

„Jste sama?“

Dialog se stráží, která je u každého vchodu k památkám:

“Kde máte průvodce?”

„Nemám“

“Vy tady pracujete?”

„Zatím ne“

“Co tady děláte?”

„Chci se jít pomodlit do chrámu.“

“Jste sama?”

„Ano.“

Delší pauza… Zmatek. Nezapadám do škatulek.

“Ale jste přece s někým?”

„To ano, ale on nemá čas se mnou chodit do chrámu.“

“Ale je místní?”

„Ano, jistě.“

“Tak jděte”

„Kadingchela (děkuji).“

Vždy jem prošla. Sama. I na mnoho míst, kam jsem se teoreticky bez doprovodu dostat neměla. Možná moje přirozená schopnost chodit s pocitem že “smím”, mi žehnala štěstím.

Faktem je, že turismus je zde celkem přísně kontrolován.

Když jsem chtěla jet do ženského kláštera do vedlejšího města, zjistila jsem, že nemám k průjezdu povolení.

Při cestách se skupinou se všechny tyto detaily plánují dopředu a potom “nejsou vidět”. Ale když jsem pak po několik dní cestovala sama – najednou byly cítit, a to dost!

Na druhou stranu, výsledek ve formě čistého prostředí, zachovalých tradic a úctyplného chování turistů (i když občas vynuceně) určitě stojí za to.

Když dělníci zpívají mantry…

Během stavby dělníci kontinuálně zpívají mantry Táry, aby prosili o odpuštění za všechen hmyz, který stavebními postupy nechtěně zabijí.

Každý dům má pak v sobě přímo miliony manter.

A to může být neoficiálním vysvětlením skutečnosti, že během zemětřesení v roce 2011, které mělo přes 7 stupňů Richterovy stupnice, nebyly v Bhútánu zaznamenány žádné oběti a počet silně poškozených domů byl neuvěřitelně malý. Místní věří, že právě tyto modlitby ve zdech udržely stavby pohromadě.

… a Tibetský Buddhismus

Přestože neznám přesná čísla, věřím, že Bhútán má snad nejvyšší poměr mnichů na místní obyvatele. Obzvlášť zajímavé jsou mnišky, jelikož narozdíl od mužů, pro které bývá čas v klášteře zčásti nucenou záležitostí, většina z nich vstupuje do kláštera v pozdějším věku, nejčastěji po dokončení univerzity.

Potkávala jsem zde inženýrky a vědkyně, všechny perfektně mluvící plynulou angličtinou (vzdělání v Bhútánu je bilingvní).

Překrásné kláštery, často přístupné jen pěšky, zde hrdě korunují vysoké kopce. Jsou všude. Díky zákonům o stavebnictví nelze nové stavby téměř rozeznat od těch nejstarších. Všechny jsou postavené ve stejném tradičním a majestátním stylu. Přitom některé chrámy jsou zde zachovalé ve stále funkčním stavu, až z neuvěřitelného 7. století!

Mužský a ženský princip

Ale hlavní poklady se skrývají uvnitř. Překrásné sochy Táry, Rinpoche, Pema Limpy, ochránců a démonů, svatých a králů. A hlavně malby, nádherné malby, které pokrývají celý povrch všech stěn. Rozčílené dakini, scény z Buddhova života, příběhů svatých a moje osobní srdcová záležitost – četné malby milujících se párů. Jednoduché a s ornamenty, sedící a stojící, prastaré a novodobé, démické a slavnostní…všudypřítomná posvátnost spojení mužského a ženského principu.

Ve finále, chrámy plné těchto maleb nemohou nezanechat nic jiného, než krásný a příznivý otisk přirozené sexuální lidské podstaty.

Tato vizuální oslava lásky, vášně a intimního splynutí je pro mě osobně balzámem, obzvlášť potom, co si vzpomenu na všudypřítomnou západní pornografii. Reprodukci těchto maleb lze pořídit i domů ve formě Thanek a musím se přiznat, že se nemůžu dočkat až si pověsím tu svoji (kterou mi mimochodem, opět “omylem”, vybrala Alice Kirš).