Jak se v životě potkávám se smrtí

10.8. 2023287x0 Komentářů

Zapomněla jsem na to jako na smrt! Takovým konstatováním se snažíme omluvit, když nám něco vypadne z hlavy, jako by to ani neexistovalo. Smrt. Umírání. Uf. Kdo by na to chtěl také myslet? Smrt je konec a neznámo a nepřináší nám nic dobrého. Jen strach a mrazení. A také nepříjemnou pravdu, kterou si neradi přiznáváme, natož pojmenováváme nahlas a bez příkras.

Smrt jednoho dne přijde. Je to ta nejvyšší spravedlnost na světě, protože se týká nás všech. Bez rozdílu. Až kam tedy sahá mé dosavadní poznání, nevím s přesvědčivou jistotou o nikom, kdo by svůj život přežil. V naší kultuře ale máme tendenci konec života zakutat někam pod koberec, zamačkat hluboko do podvědomí. Vždyť ještě se neumírá, ne? Ne. Ještě ne. Ale kdy ano, to právě nevíme.

(Ne)přirozený strach

Na tom, že se smrti bojíme, není nic zvláštního. Každý z nás je vybaven pudem sebezáchovy a obvykle se snažíme dělat všechno proto, abychom se z kdejaké patálie vylízali a mohli tak brázdit zemský povrch, co nejdéle to bude možné. Je nám ale v životě vědomí vlastní konečnosti k něčemu užitečné? Není lepší nechat to plavat a řešit to, až to přijde?

Smrti se můžeme obávat, nebo se tvářit, že neexistuje.

smrt

V životě jsem měla blízko k oběma těmto pólům. V tom prvním jsem se smrti bála až nepřirozeně. K smrti. Bála jsem se natolik, že mi to nedovolovalo žít naplno. V každé drobnosti jsem viděla ohrožení, v každém detailu číhal možný konec.

Takové nastavení vás možná dokáže před určitým rizikem ochránit. Když se budete bát tolik, že nevystrčíte nos z baráku, pravděpodobně vás ani nepřejede auto, ani vás nesežere tygr.

Jistotu, že budete žít déle, vám to ale stejně nedá. Navíc to váš život ochudí a smrskne do hodně limitovaného balíčku zkušeností, které lze v domnělém bezpečí komfortní zóny získat.

Pak jsem také prožila dobu, kdy jsem spoustu času promrhala. Spala jsem dlouho do oběda, často i mnohem déle. Zbytkem dne jsem tak nějak proplula. Proseděla hodiny u požíračů času, jakými mohou být televize, počítač a mobil. Jako bych měla nekonečně mnoho času. Jako bych mohla prolenošit tisíc dní, protože mě jich čeká celý oceán. Ale čeká?

Jak jsem se se smrtí potkala

Ne, nebude následovat žádný dramatický příběh. Žádné kóma. Žádné prozření po nehodě či nemoci. Svoji smrt jsem poznala během psychoterapií. Dostala jsem příležitost si ji osahat a poznat ji zase jinak, z jiného úhlu. Pochopit, že se smrtí je to jako s ohněm. Je to dobrý služebník, ale zlý pán. To, co nám vědomí konečnosti do života může přinést, je plnost. Uvědomění, že nevíme dne ani hodiny, nemusí vést k paralýze a stažení. Naopak to může být impuls, který nás požene kupředu, který nám bude velmi dobrým navigátorem ve chvílích, kdy se budeme o něčem rozhodovat.

Zdá se mi, že toto uvědomění přichází i spolu s věkem, v důsledku osobního zrání. Když jsem slavila jedny kulatější narozeniny, došlo mi zcela zřetelně a naplno, že TEĎ je ta chvíle. Že právě teď je ta chvíle žít. Čteme o tom v časopisech, slýcháme to v inspirativních příbězích okolo nás. Ale když se opravdu zastavíme a procítíme to, když to v nás zarezonuje a vše zapadne na své místo, teprve pak pocítíme tu skutečnou sílu, kterou v sobě toto poznání nese.

O jednom narozeninovém dni jsem tedy zjistila, že zrovna teď je ta chvíle, kdy si mohu koupit letenku a letět na místo, o kterém jsem vždycky snila. Teď je ta chvíle, kdy říct partnerovi o tom, že s ním chci mít dítě.

Teď je ten moment, kdy mohu rozjet své podnikání. Dnes je ten den, kdy mohu vynést ty šaty, co si ve skříni syslím pro TU PŘÍLEŽITOST, která nikdy nepřišla. Právě dneska mohu udělat všechno, co si po léta nosím v hlavě, a co odkládám do doby, až.

muerta

Pravda je, že „doba, až“, není.

Na některé věci není vhodná doba nikdy. Nikdy není dost času, peněz a zkušeností mít miminko. Nikdy není dost prostoru začít studovat další školu. Nikdy není k dispozici dost velký kapitál, abychom rozjeli svůj podnik. Nikdy si nekoupíme lístek na TEN PLES, kam půjdeme v TÉ RÓBĚ. Anebo – právě dneska je ten pravý čas, kdy mít dítě. Možná je teď ta pravá doba, kdy si podat přihlášku na školu. Možná zrovna teď mohu zkusit podnikat. Prostě tak, s tím, co mám. Zkusit to. A možná je dneska večer ta správná příležitost, kdy se mohu nádherně obléct a cítit se tak, jak jsem si vždycky přála. Protože bude zítra? Může nám to někdo zaručit?

Kdo se nebojí zemřít?

Při psychoterapiích jsem došla k zajímavému závěru. Není to jistě závěr všeobecně platný, ale pro mě je natolik zásadní a funkční, že bude pravděpodobně stejně užitečný i pro někoho dalšího.

smrt

Došlo mi, že strachu ze smrti se lze zbavit jedině tak, že budu žít svůj život naplno.

Poctivě. Že to risknu a budu žít i s tím, že se to může podělat dřív, než bych chtěla. Možná je ale lepší žít do osmdesáti (nebo sedmdesáti či šedesáti) na 100 %, než se opatrně dožít stovky a zjistit, že ty skvělé zítřky, o kterých jsme snili, nenávratně zmizely v pěně nenaplněných uplynulých dní.

Život se netvoří sám. Když jsme dospělí, skutečně dospělí (nejen na papíře), život si tvoříme sami ku obrazu svému. Ve chvíli, kdy přebereme tuto zodpovědnost a postavíme se čelem k faktu, že je jen na nás, jak si to v tom našem životě vybudujeme, získáme svobodu. Otevřeme sami pro sebe cesty a možnosti, jak právě tady a teď stvořit něco, co nám jednoho dne usnadní konec. Před lety byl velký hit seriál Vikingové. Pokud jste jej neviděli a chystáte se na něj, zbytek tohoto odstavce přeskočte, protože bude následovat spoiler. Jedna z hlavních postav, Lagherta, v jednom díle umírá. Před smrtí pronese: „I’ve lived a full life. I am not afraid.“ („Žila jsem naplno. Nebojím se.“) Amen.

Funerální turistika aneb na hřbitov pro radost z žití

Když jsem byla mladší, bylo období, kdy jsem ráda prolezla kdejaký hřbitov. Hřbitovy mají své kouzlo, atmosféru. Co mi ale paradoxně dávaly nejvíc, nebylo noření se do melancholie a utápění se v nostalgii. Po návštěvě hřbitova jsem vždy cítila ten kontrast mezi životem a smrtí. A to, že jsem naživu a vlastně mohu cokoliv, jsem si v ty momenty uvědomovala více než kdy jindy.

Memento mori – pamatuj na smrt. Nezapomínej ale na život, který právě teď žiješ. Je to dar.

A může to klidně znít jako největší klišé pod sluncem. Význam slov se tím nezmění. Nemám nic proti všeobecným zvyklostem – do divadla v džínách nechodím a na hřbitově nehraji s ostatními mezi náhrobky na babu. Ticho a pietu považujeme za úctu, kterou mrtvým projevujeme.

Ticho ale není jednotný hřbitovní mustr, který určuje míru našeho vychování. Napříč světem lze najít mnoho různých zvyků, které dokreslují danou kulturu a ukazují, jak ta která komunita chápe smrt.

muerta

Například mexický Día de muertos je na hony vzdálený našemu tichému rozjímání nad svíčkou. Příbuzní se na mexické „dušičky“ sejdou, nazdobí hroby svých pozůstalých a klidně se oddají halasnému, barevnému pikniku. I to je způsob, jak zemřelým projevit respekt.Možná, že nejvíce mrtvé neuctíme ani tichem, ani piknikem, ale něčím zcela jiným. Tím, že využijeme čas, který máme – naplno. Dokud můžeme.

Ten den je možná právě dneska

Žít naplno neznamená žít v iluzích. Ale také to neznamená vzdát se svých snů. Sníte o domě s bazénem a parkem, a na účtu máte sto tisíc? Jasně. Dneska si to asi nevyčarujete. Není to však důvod nežít a čekat, že budeme šťastní, až takový dům získáme. Neznamená to, že musíme takový sen škrtnout a realisticky si říct, že něco takového je zcela mimo naše možnosti. Co když ne?

Pokud ale něco chceme, musíme pro to něco udělat. Ale nemusíme s bytím tady a teď čekat až na tu dobu, kdy to získáme. Právě to je princip dalšího pravdivého klišé – tedy, že i cesta může být cíl.

listy

A jak to máte vy? Není zrovna teď čas nechat si ustřihnout tu ofinu, co jste vždycky chtěla vyzkoušet? Nezavoláte dneska tetě, o které přemýšlíte poslední tři roky? Nezahrajete si tu hru s dětmi, kterou jim slibujete od Vánoc? Nezamyslíte se, jak by se dala uskutečnit ta cesta na Bali, i když s vámi třeba zrovna nemá kdo jet?

Třeba to neklapne. Možná budete v ofině vypadat švihle anebo bude ta low cost cesta na Bali tak low cost, až se budete těšit z ohavného hostelu zase do pohodlí domova. Ale, možná to bude stát za to. Navzdory tomu. Právě proto. Protože to aspoň zkusíte. A jednou, až ten čas přijde, budete moct říct: „I’ve lived a full life. I am not afraid.“

Kristina Lanská

Mgr. Kristina Lanská

Jsem žena se zápalem pro život. Nacházím naplnění v práci s lidmi. V práci, která je smysluplná, kreativní a různorodá. Neustále se vzdělávám a jsem na nikdy nekončící cestě seberozvoje. Jednou nohou pevně na zemi, druhou nohou ve vyšších sférách.

V současné době si užívám Akademii pro lektorky předporodní přípravy u společnosti Aperio v roli frekventantky a připravuji pro ženy i muže kurzy individuální i skupinové předporodní přípravy Porod hlavou a srdcem. Na podzim 2023 si plním další ze svých snů a nastupuji do komplexního psychoterapeutického výcviku.

Více na www.tinalan.cz , dále pak na Facebooku Tinalan.cz či na Instagramu Tina.Lanska .

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů