Jsem pro sebe dost dobrá?!

18.6. 202256x0 Komentářů

“Jsem pro sebe dost?” Tahle věta mě napadá častěji, než bych si chtěla přiznat, a myslím, že ne jenom mě.

Odjakživa jsem jela na výkon. Za každou cenu jsem chtěla být ve všem nejlepší. Úplně ve všem! Všechno mi muselo jít napoprvé! Protože potom mě druzí mohou pochválit a nejen druzí, ale i já sama sebe. Klepete si na hlavu? Já teď už taky.

Bože, jak náročná jsem na sebe byla. Jako kdyby na tom záležel celý Vesmír. Proč se sakra někdy nedokážeme pochválit jen tak? I když se nám nedaří a brodíme se v bahně? Proč si málokdy přiznáme, co všechno jsme dokázaly? A vlastně proč se prostě a jednoduše nedokážeme pochválit “jen tak”?

Jak velkého kritika máš?

Až nedávno jsem zjistila, že můj kritik, na první dobrou “úča” sahající k nebesům, je vlastně malé, utrápené stvoření, sedící schoulené na zemi a toužící po lásce a obejmutí. Kolik slz jsem musela vyplakat, abych si tohle uvědomila? Jak málo stačí ke štěstí?

Jasně, že pokud se roky a roky kopeme do zad, shazujeme se, válcujeme se a nejsme pro sebe dost, tak nemůže úleva přijít ze dne na den.

laskavost

Ale v momentě, kdy se prostě a jednoduše na všechnu dokonalost vykašleme a začneme se mít rádi bez podmínek, i sám Život se k nám začne chovat laskavěji.

Ale jak se to sakra dělá?! Kolik jsme prolezly kurzů, absolvovaly seminářů a na racionální úrovni už je nám přece všechno jasný, ale pak přijde vždycky ten prokletý moment, kdy máme pocit, že všechno naše snažení přijde vniveč?!

Trochu laskavosti k sobě, prosím…

Jeden velmi moudrý člověk mi řekl větu, která, doufám, vydrží v mém vědomí hodně dlouho:

“Je důležité se opečovat, né se analyzovat, pak jsou většinou všechny problémy vyřešeny. Ale naopak to nefunguje.”

Musela jsem si ji opakovat dlouho, abych přišla na její skutečný význam. Funguje to v každé situaci. Když přijde smutek, bolest, únava, bezmoc, vždycky se stačí sama sebe zeptat: “Okej, tak zlatíčko, co teď potřebuješ? Co pro sebe můžu udělat?” A ne se donekonečna obviňovat, že jsme přece neměly křičet na partnera nebo se rozčílit na dítě. Jasně, teď je nám to všechno jasný a stávají se z nás Bohyně, které ovládají vlastní emoce. Kéž by to bylo ale pořád tak jednoduchý!

sebeláska

Jak z toho ven?

Jednou jsem dostala zajímavou otázku: “Markéto, myslíte si, že když jste na sebe roky a roky kašlala, tak že lusknutím prstu bude všechno v pořádku?” Ano, to jsem si dřív skutečně myslela. Nedokázala jsem pochopit, že to je proces, který trvá a nikdo v celém Vesmíru mi neřekne jak dlouho. Od tohoto okamžiku si každý den, alespoň na jednu minutu představuju, že objímám svého vnitřního kritika. A on mi pomalu, ale jistě odpouští. A to ze začátku vypadalo, že náš vztah bude navěky zapovězen a nikdy se nespřátelíme.

Markéta Matoušková

Markéta Matoušková

Jsem zapálená fyzioterapeutka s duší dítěte, která pořád věří v dobro.

Miluju psaní a hluboké hovory s lidmi na stejné vlně.

Píšu blog Deník fyzioterapeutky  a mám vlastní praxi v Brně.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů