Kontrolorka vlastního života

28.2. 2022114x0 Komentářů

Mám ráda věci pod kontrolou. Svojí práci, svou rodinu, své přátele, dokonce i partnera. Vždycky mám pro každou situaci dokonalý plán! Teda měla jsem. Vždy jsem očekávala, že to bude přesně tak, jak jsem si to přála a vysnila!

Všechno, nebo nic

Jsem ctižádostivá, cílevědomá a otevřená, a to hodně, to mi věřte! Baby nebude sedět v koutku. Díky své povaze jsem mohla vystudovat prestižní univerzitu, spolupracovat s nejlepšími sportovci, strávit Vánoce v Kanadě i Karibiku nebo se starousedlíky pozorovat slony na Srí Lance.

kontrola

Má to ale i druhou stranu mince a tou je lpění a urputnost. Neúspěch se nepřijímá. V tom případě to totiž není neúspěch, ale totální selhání na plný čáře

Valila jsem jako lokomotiva až do chvíle, kdy jsem si uvědomila, že ne všechno se dá v životě naplánovat a ovlivnit.

Co když má se mnou život prostě jiný plány?

Co když se svou úzkostnou kontrolou připravuju o to být šťastná, ale ne tak, jak chci já, ale jak je to pro mě skutečně dobré? Tohle hlavou neurvu. Už při pouhé myšlence, že “něco” není v mojí moci, jdu do kolen a beznaděje. V tom případě se totiž můžu na všechno vykašlat a už se o nic nepokoušet.

Jen přání nestačí

Za svůj život jsem si uvědomila, že když si něco opravdu přeju, tak pouhé přání nestačí. To bych mohla totiž celý svůj život prosedět na gauči a jenom upínat oči k nebi a ptát se donekonečna: “Kdy to už konečně přijde?” Ne! Takhle to rozhodně nefunguje, alespoň ne v mém životě.

pouštění

Pokud si člověk něco ze srdce přeje, věří tomu celou svojí bytostí, pro splnění svého snu ne-málo udělá a hlavně TO pustí, pak se přání může splnit.

Je tam flow a ta správná, vesmírná energie. A tady je kámen úrazu. Pustit to, let i be, čekat, neulpívat, mít variantu bé, cé, dé.

Proč to nefunguje?

Proč to ale sakra pro některá přání a tužby funguje jako nic a některá přání se pořád neplní, i kdybych se postavila na hlavu a slíbila Vesmíru hory doly?!

pustit kontrolu

Protože na některá přání prostě a jednoduše nejsem sama. Zahrnují i jiné lidi, a tím pádem nemůžu zákonitě ovlivnit, jak a kdy se splní. Tady jde všechno stranou a já přestávám být tou, co drží otěže.

A navíc, prostě nenastal ten správnej, magickej čas. Co když si prostě přeju něco, na co ještě v hloubi duše nejsem skutečně připravená?!

Srdce to ví a je v klidu.

Ví totiž, že vše se děje tehdy, kdy má, vždyť je to přece jasný!

Ale moje hlava to pochopit za žádnou cenu nechce. Takže se občas cítím jako v mixéru a je mi z toho všeho úplně na nic. 

Jaktože TADY to nefunguje?! Co mám teda udělat proto, aby se mi splnilo i moje nejtajnější přání?!

Netlačit řeku

Nic, prostě čekat. Netlačit řeku, nervat skály. Nevyvíjet žádný tlaky. Hlavně na sebe, ale ani na svý okolí. Prostě přijmout to tak, jak to je. A hlavně si nedávat žádná nesmyslná časová omezení, protože na všechno je dost času, i když já mám neustále pocit, že včera bylo pozdě.

balanc

Ne nadarmo se říká, že když je člověk na správné cestě, jde všechno samo a zlehka. No jo, ale někdy je potřeba prostě něco udělat nebo ne?! Kde teda najít ten správný balanc?

Nevím, opravdu nevím, zatím jsem na to nepřišla, ale pořád věřím. Věřím, že všechno je tak, jak má. V hloubi duše pořád věřím, že Vesmír, Bůh, Aláh, nadpřirozená síla nebo naše vyšší já to s náma myslí dobře. A dokud věřím a doufám, tak stále žiju.

Markéta Matoušková

Markéta Matoušková

Jsem zapálená fyzioterapeutka s duší dítěte, která pořád věří v dobro.

Miluju psaní a hluboké hovory s lidmi na stejné vlně.

Píšu blog Deník fyzioterapeutky  a mám vlastní praxi v Brně.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů