O milování a úctě
Krásná žena mluvila o svých raných sexuálních zkušenostech. O tom, jak se její první (doopravdy krásné a orgasmické) milování proměnilo v bolest ve chvíli, kdy se dozvěděla, že její milý o ní po této, pro ni posvátné, zkušenosti mluví jako o děvce. Trefila jádro mých pocitů. Najednou se mi před očima promítaly všechny ty okamžiky:
Vyměnit společnou intimitu
Vracím se do kolektivu a zjišťuji, že muž, se kterým jsem předchozí večer sdílela pár hlubokých, pro mne posvátně intimních – i když nesexuálních – chvil, se v mé absenci hrdě chlubil úplně jiným příběhem: sváděla jsem ho údajně v krajkovém prádle (a který muž to ustojí!).
Bolelo to. Což mě překvapilo. Mně nevadí být za děvku, nevadí mi svádět, nevadí mi pomluvy. Vadí mi lhaní? Určitě. Ale to nebylo to hlavní.
Tehdy jsem to neuměla říct správně. Vadilo mi, že posvátnost našich okamžiků a naší sdílené intimity byl ochoten vyměnit za chvilku „mačo“ popularity.
Hranice posvátna
Ležím na podlaze pod stejným mužem uprostřed noci. Díváme se do očí a posvátností vibruje celý prostor.
Je to téměř šílené, co se může odehrát mezi lidmi, kteří by se vzájemně za partnery nikdy nezvolili a za normálních okolností se moc nepřitahují.
Milujeme se a i přesto, že nedochází k fyzické penetraci, sexuální náboj je jako vlna, která prochází každou buňkou těla a jejíž moci nelze odolat.
I teď, když píšu tyhle řádky, hlavou se mi stále honí – co na to řekneš? Uctíš vzpomínku na naše setkání mlčenlivostí a tichým poděkováním, anebo se budeš vnitřně (či i navenek?) chlubit tím, jaký jsi musel být borec, když na to stále vzpomínám?
Kontrast v důvěře
Ale není to tím, že jsi byl borec. Byl jsi tehdy pro mne těch pár hodin Bůh! V běžném životě bych ti nesvěřila ani psa, ale tehdy bych ti svěřila život. Však jsem i svěřila. O něco později, když jsi v noci boural se mnou v autě. Ne, stále na to vzpomínám, protože ten kontrast mezi naprosto bezbřehou důvěrou pocítěnou v těle, mezi propojením, které bylo na chvíli to jediné, co vůbec existovalo – ten kontrast s tím, jak málo jsem ti mohla věřit ráno, je téměř schizofrenní. Ale i tak jsem chtěla a věřila.
Dívám se mu do očí a prosím: „Slib mi něco. Slib mi, že se o tomhle nikdy s nikým nebudeš bavit. Že to necháš mezi námi. Že budeš ctít posvátnost a intimitu tohoto našeho prožitku.“
Přísaha, kterou nelze porušit
Líbám se v posteli s jiným mužem. Mnoho let si pohráváme se sexuálním napětím, které mezi námi bylo odjakživa. Poprvé jsem na prahu naplnění této – tentokrát spíš fyzické – touhy. Není to muž, který by uctíval ženy, a já nemám důvod mít důvěru v jeho způsoby. Dívám se mu do očí a ptám se upřímně:
„Jak se zachováš zítra ráno? Budeš se chlubit našim kamarádům, žes mě konečně svedl?“
…„Možná jsem hajzl, ale zas takový hajzl nejsem,“ dívá se na mne naprosto upřímně a v tu chvíli mu věřím, v tu chvíli je to pro mne naše posvátná přísaha, kterou nelze porušit.
Jak se ve finále zachovali? To se nikdy nedozvím. Nic hrozného se nestalo a rozhodně jsem si nemusela projít tím ponížením, jako moje milá známá, že by o mně vyprávěli jako o děvce. Ale i tak…ani s jedním jsem nakonec nespala.
Úcta a důvěra
Proč? Ta žena v kruhu mi dala klíč k pochopení – chyběla důvěra.
Chyběl poslední střípek důvěry. Pro mne je schopnost muže vzpomínat s úctou na ženu, se kterou sdílí intimní chvíle, známkou jeho cti, měřítkem jeho hloubky a opravdovosti.
U některých jsem to cítila – od prvního okamžiku. Většinou taky skončili jako moji milenci či manželé. A možná i proto mám se všemi bývalými partnery až výjimečně dobré vztahy. Ta úcta, ta důvěra přetrvává. Bývalému muži bych svěřila sebe i syna. Vím, že se nikdy nezradíme. A i já už dnes – a nebylo tomu tak vždy – ctím své bývalé partnery a jsem nekonečně vděčná za sdílené chvíle. Však to taky byli skvělí chlapi.
Lilia Khousnoutdinova
