“Čekala jsem miminko, ale…” je kniha, kterou sestavila Lucie Lebdušková. Vyšla na svět s mojí pomocí. Je to další sbírka plná ženských příběhů, tentokrát ale velice specifických. Zabývá se totiž výhradně příběhy potratů a interrupcí. Celý proces zrodu knihy doprovázela jakási příchuť těžkosti ve vzduchu. Je to náročné téma. Pro nás, které jsme to zažily, ale i pro ty, které mají štěstí, že se jim tato zkušenost vyhla.
Je paradoxem, že téma potratu, a obzvlášť téma interrupce, je v české společnosti stále velkým tabu. Paradox proto, že je Česká republika stále mezi vedoucími zeměmi v Evropě a ve světě, co se interrupcí týče. Dle výzkumu Roberta Johnstona byla potratovost (těhotenství zakončená interrupcí) v Česku v roce 2010 30-50% na severozápadě a 20-30% na jihovýchodě.
Zpravidla v Evropě platí fakt, že čím dále na východ, tím je potratovost vyšší. Některé části Ruska a Ukrajiny dosahují 67-87%. Dle WHO měly v roce 2003 země východního bloku (Bělorusko, Bulharsko, Česká republika, Maďarsko, Polsko, Moldávie, Rumunsko, Rusko, Slovensko a Ukrajina) nejvyšší potratovost na světě, a navíc v průměru více interrupcí než porodů.
A to se bavíme jen o interrupcích. Vedle nich je ještě velká skupina žen, které zažily potrat přirozený. S tím rozdílem, že u přirozených potratů se maminka většinou setkává s podporou okolí.
U interrupcí – tématu, které je stále zatížené naší křesťanskou tradicí – je to naopak.
Je pak zvláštní a smutné, že tak rozšířený jev zůstává pod poklicí společenského tabu. Ne, interrupce nejsou otázkou několika nezodpovědných holek. 30-50% bude určitě zahrnovat mnoho různých žen a mnoho různých příběhů.
WHO dále říká, že “nechtěná těhotenství a interrupce se odehrávají v každé společnosti, a to z několika důvodů. Antikoncepční metody mohou selhat;
páry ne vždy používají antikoncepci správně nebo pravidelně; některé ženy mají partnery, kteří ji odmítají; některé otěhotní v důsledku sexu proti své vůli; a některé k interrupci donutí zdravotní důvody. Ale i plánované těhotenství se může stát nechtěným, když se změní životní situace”.
Ano, žádná antikoncepční metoda nedává stoprocentní záruku, a tedy obvyklá reakce ve smyslu “holka blbá, neuměla použít kondom” je zároveň tou nejčastější a zcela zbytečnou urážkou ženy. Kdo ví, zda si neprošla peklem poté, co ji selhala správně použitá a “spolehlivá” antikoncepční metoda. Věřím, že odhodlat se k interrupci je vždy těžké rozhodnutí a samotný proces je ještě náročnější, nejen po fyzické, ale hlavně po emoční stránce.
Můj zájem o potraty začal mnohem dříve, než jsem byla sama reprodukce schopna a v průběhu let získával různé podoby. Plakáty na umělecké maturitní výstavě, knihy Ženské příběhy, průzkum historie interrupcí a bylin, semináře, prezentace na konferencích, potratové rituály – a také osobní zkušenost.
Červenou nití, která všechny tyto různorodé projevy propojovala, byl naprosto jasný pocit, který jsem měla tak dlouho, jak si jen pamatuji:
že je důležité, aby ženy měly přístup k možnosti bezpečně potratit bez viny, studu nebo trestu.
Osobně si totiž myslím, že ženská plodnost je velký dar, ale taky to je osobní volba.
Možnost nechat dítě odejít z matčina těla vnímám jako velice odvážný a zodpovědný krok. Bohužel je tato volba zatížena vrstvou protichůdných pocitů, především strachu, studu, viny a vzteku, které se často nemají jak projevit, vyčistit a zahojit.
Většinou totiž ženy spadají do dvou táborů: buď potrat berou příliš „nalehko“ (jako kosmetickou operaci), anebo, a to častěji, se zatěžují vinou na dlouhé roky. V obou případech však tento zážitek zůstává nezpracovaný a ovlivňuje často ženské sebevědomí, vztahy s partnerem a dokonce i s dětmi.
Rozhodla jsem se podpořit, nejen jako vydavatelka, projekt “Čekala jsem miminko” právě proto, že si myslím, že je na čase nestydět se za naše příběhy a najít cestu, jak o potratech hovořit otevřeně, abychom mohly společně hledat lepší způsob, jak s těmito prožitky srovnat.
Oba zážitky – potrat i interrupce – s sebou nesou křehké, intimní, lehce zranitelné pocity. Velmi syrový smutek a hlubokou bolest, které je potřeba uctít.
Dopřát jim prostor, aby se projevily. Dopřát každému ztracenému dítěti prostor v srdci, možná ho pojmenovat, možná pohřbít, možná k němu promluvit či napsat dopis
– ale uznat jeho přítomnost, prožít veškeré pocity, které lezou na povrch, a následně se definitivně a s láskou rozloučit.
Neexistuje žádný univerzální přístup, naopak je to pro každou ženu individuální, ale je dobré mít přístup ke zdrojům informací, tak aby žena mohla najít vlastní inspiraci – například to, co pomohlo ženě jiné. V tom vidím největší potenciál této knihy.
Nesmírně ráda pracuji se ženami, které si tímto procesem prošly, a nabízím jim jednoduché symbolické způsoby, jak se s miminkem rozloučit – potratové rituály.
Zatím neznám nikoho dalšího, kdo by se cítil v téhle oblasti stejně jistě a pohodlně a je mi ctí tuto zdánlivě nepohodlnou roli zastávat. Má zkušenost ukazuje, že když se podaří tento zážitek zpracovat, uvolnění, které přichází, je téměř neuvěřitelné a stojí to za to. Navíc – dle mého uchopení historie – ženské sestry, porodní báby a tradiční ženské léčitelky vždy pracovaly se ženskou plodností jako celkem – a já velice ráda navazuji na tuto tradici a podporuji ženy jak při porodu, tak po potratu, jelikož k plodnosti patří obojí.
Mým velkým přáním pro tuto knihu je, aby otevřela téma potratu a interrupce jako něčeho, co k reprodukčnímu životu ženy prostě patří. Abychom se přestaly stydět a obviňovat a namísto toho společně hledaly lepší způsoby, jak ženy v tomto nelehkém období podpořit a dopřát jim dostatek prostoru a soucitu. Věřím, že je na čase, když už, tak mít možnost potratit s láskou.
Jak píše o naší knížce Lucie Lebdušková: “Téma ztráty miminka v těhotenství je velice citlivou a intimní záležitostí. V naší společnosti budí rozpaky a moc se o něm nemluví. Zároveň se týká velkého množství žen. Kniha jako jedna z mála vynáší toto téma na světlo. Obsahuje okolo padesáti skutečných příběhů žen a jejich pohled na tuto ztrátu.
Budete mít možnost nahlédnout do jejich autentického prožívání tak, jak je vnímaly v oné chvíli, ale i několik let poté.
Přináší příběhy o potratech spontánních, ale i o cílených interrupcích. Díky přispění terapeutů a terapeutek, kteří pracují i s touto tematikou, bude jistě cennou inspirací a rádkyní, jak tuto ztrátu prožít a přežít. Je přínosem také pro partnery, rodinu a další příbuzné a přátele, kteří takto mohou nahlédnout do prožívání ženy, lépe jí porozumět a díky tomu se v komunikaci s ní cítit jistější.”
Knihu Čekala jsem miminko můžete zakoupit na eshopu Ecstatic.
Lilia Khousnoutdinova