Prachy si za štěstí nekoupíš
Peníze jsou zvláštní téma k hovoru. Vlastně jsou pořád tak trochu tabu. Potřebujeme je k životu. Jejich vlastnictví nám přináší určitou míru svobody. Někde tam vzadu v hlavě ale máme zasutý, že bychom po nich toužit neměli. Peníze jsou zlo. Už jen mluvit o nich je úchylný. To se tady jako chlubíš, nebo co? Důležitější přece je bejt šťastnej! Souhlas. Jenomže účty se z dobrý nálady nezaplatí. Zatím. Takže je fajn přijmout fakt, že nemusíme být buď, anebo. Buď šťastný, anebo bohatý. Můžeme být šťastný i bohatý.
Drsná hláška z filmu?
Naše společnost odsoudila ženy k tomu, aby byly šťastný. Jenom šťastný, protože bohatý určitě nebudou.
Proč? Protože gender pay gap. Sousloví, který na první pohled vypadá celkem pěkně. Taková drsná hláška. Něco jako „Hasta la vista, baby“, nebo “I’ll be back“.
No, drsná ona je, ale ne přesně tímhle cool filmovým způsobem. Je drsná především svojí neúprosností.
Znamená totiž, že ženy dostávají zaplaceno míň než muži.
Ačkoliv jsou na stejný pozici, udělají stejný objem práce, jsou stejně výkonný, dostanou míň peněz. Docela o dost.
69 není vždycky zábava
Všechny země EU v tom táhnou za jeden provaz. ČR není výjimkou. V kalendáři je pro tento fenomén každoročně stanoven den, od kterého ženy pracují pomyslně zadarmo. Ne snad, že by od toho konkrétního data neviděly ani korunu a chodily do práce jen tak. Z plezíru. Ne.
Ten den značí, kolik peněz ženám během roku uniká.
Tím, že nejsou odměňovány férově. Čím dál je tento den od konce roku, tím hůř pro ženy. V ČR loni připadl na 24. října.
To znamená, že Češky na rozdíl od svých mužských kolegů v roce 2021 pracovaly 69 dní zdarma (průměr v EU je 52 dní). Celkem děsivý, ne?
Možná jsem se mýlila. Je to stejný jako „hasta la vista, baby.“ Rozlučková fráze bez možnosti odvolání. Terminátor po ní krátil na životě. Nás po ní krátí na penězích. Je to takový šovinistický poplácaní po zadku. Celoplošně. Žádnou ženu nevyjímaje. Máš kozy, puso? Jo? Tak dostaneš míň. I kdyby ses na hlavu stavěla. Hasta la vista, baby.
Chudší bez příčiny
Co je ohledně gender pay gap důležitý? To, že pro ten významný platový rozdíl častokrát nejsou objektivní příčiny. To, že jsou některý profese placený líp než jiný, sice zabolí, ale ještě bych se s tím smířila. To, že v profesích, ve kterých je tradičně nízká úroveň mezd, operují převážně ženy, je dost depresivní. Zvlášť vezmeme-li v úvahu, že se tam ženy kolikrát nadřou mnohem víc (pečovatelky, zdravotní sestry, učitelky) než kdejaký manažer (proto to možná chlapci nechtějí dělat?) a dostanou pak do peněženky jen flusanec z milosti. Nelíbí se mi to. Nesouhlasím s tím. Ještě bych to ale dokázala pochopit.
Problém je, že pro to často žádný objektivní důvod není.
Jedná se o nemlich stejnou pozici ve stejný firmě. Jeden muž a jedna žena. Oba mají stejný úkoly, stejnou kvalifikaci, stejný titul, odevzdají stejný úkoly, ve stejným čase, ve stejný kvalitě. S jedním rozdílem. Žena bude mít na výplatní pásce smutnější částku. V průměru až o 18 procent1).
Míň se snažíme?
To, že ženy dostávají míň vyvolává představu, že ženy logicky nejsou tak dobré jako jejich kolegové. Že se tak nesnaží. Skoro to vypadá, že mají v kanclu nohy hozený nohy na stole, lakují si nehty a jejich o fous snaživější kolegové (který si na manikúru zašli už včera) se můžou přetrhnout, aby dohnali práci za celý oddělení. Dobrý šéf by si pak jejich snahy všimne a náležitě jí ocení na prémiích. Ale tak to vůbec není.
Podcenit se
Osobně si myslím, že se dost zneužívá tendence ženy se podceňovat. Zvlášť vrací-li se do práce po mateřský a není si jistá, jestli je pořád tak dobrá jako před dětmi, jestli by vlastně neměla být šéfovi vděčná za každou kostičku od stolu,
za každou almužnu, protože je skvělý, že jí jako „zboží s prošlou lhůtou“ vůbec někde vzali. Muži by si tohle nikdy líbit nenechali.
Kdyby zjistili, že dostávají míň než Marie odnaproti, nebáli by se ztropit pořádný čóro móro, aby vzniklý finanční nesoulad napravili.
Makat ještě o fous víc
Uvážím-li ještě fakt, že jsou to pořád hlavně ženy, který se vedle svojí práce starají o děti, tak už je to úplně celý na hlavu. Představím-li si ženu, klidně sebe, která se celej den snaží svědomitě plnit všechny pracovní úkony, do toho jí zavolají ze školy, že syn zvrací, tak ho jede vyzvednout, aby pak zbytek pracovní doby strávila s ním v kanceláři ve snaze přesvědčit ho, že kreslení je dobrá zábava. Cestou domů ještě nákup, doma uklidit, udělat úkoly do školy a pak ještě rychle dohnat všechny resty z práce, který touhle nemilou situací vznikly…a nakonec dostane míň? To jste se všichni zbláznili?
Nová naděje
Naději přináší nová směrnice EU2), která udává zaměstnavatelům povinnost zpřístupnit svým zaměstnancům kritéria (objektivní a genderově neutrální), podle kterých jim spočítali mzdu.
Zaměstnanci budou mít právo na veškerý informace.
Kdo, kdy, jak, komu.
Zaměstnavatelé s nejméně 250 zaměstnanci budou muset zveřejňovat rozdíly v odměňování žen a mužů v jejich organizaci.
Pokud se zjistí, že jsou rozdíly větší než 5 procent, budou muset stávající strategii přehodnotit. Pro poškozený budou samozřejmě k dispozici možnosti soudních procedur.
Možná je malá, ale pořád je to naděje.
Ženy, nenechme si to líbit. Za dobře odvedenou práci má přijít zasloužená odměna. Vždycky. Nic míň. Mít prsa není tělesná vada. A nikdo by za ně neměl být diskriminován. Ani platově, ani nijak. Tečka.
Zdroje:
1, Equal Pay = rovnost odměňování
2, Zvýšení transparentnosti odměňování
Klára Svobodová
Jsem introvert, který rád přemýšlí nahlas. K tomu mi pomáhá psaní. A když už je to jednou napsaný, přece to nevyhodím. Zvlášť když to může pomoci i někomu dalšímu. Třeba tobě. Na blogu Spocklidem najdeš moje životní průsery a life-hacky a jak k sobě být laskavý v obou případech.
Jsem autorkou knihy Těhotnej Buddha, která slouží jako noktovize pro všechny rodiče, který od života taky dostali pár facek. I když jsme v tom každý sám, jsme v tom všichni společně.
