Příběh o srnce
Příběh tak starý, že už si ani přesně nepamatuji kolik let…
Kdysi uprostřed noci jsme jeli spolu. Vraceli jsme se do Prahy po pár dlouhých dnech zvláštního vztahu. Ne, nemilovala jsem ho. Ale tu živelnou, naprosto nepochopitelnou a skoro mystickou erotickou vlnu napětí, které jsme mezi sebou zažívali, bych nemohla popřít.
Cesta do pekel
Jako vztah bychom snad nikdy fungovat nemohli a hlavně ani nechtěli, ale užívat si opojné, kradené okamžiky surrealistické vášně, které stačí pohled přes místnost, aby zatočila světem, ano, to jsme si užívali. A tady, na zapomenutém festivalu uprostřed venkova, jsme si dovolili hrát na zvláštní iluzi. Hráli jsme si na pár. Tak přirozeně, v tu chvíli pravdivě a naprosto nepravdivě zároveň, jsme si dávali jakýsi intimní pocit sounáležitosti.
A zároveň, snad úplně poprvé v životě to, po čem jsem v tu chvíli naprosto upřímně toužila, bylo úplně proti mně. Nejsem moralisticky založena a následuji svou touhou s velkou vášní. Ale tady nebylo kam jít.
Nebylo co vyvíjet. A ta iluze pomalu začínala dostávat nebezpečný rozměr. Návyková jako droga. Jemné doteky, spousta pochopení. Cesta přímo do pekel.
„Ty jsi ohnivá, já jsem ohnivý. A když je příliš mnoho ohně, někdo se spálí.“
Ano, budoucnost žádná, jen zničení mnoha krásných životů. Jen ty okamžiky. V reálu by náš vztah byl naprosto absurdní. Ničilo to moje tělo – pravidelné záněty, ničilo to moje nádherné manželství, ničilo to mne.
Ta srdce trhající propast mezi tím, po čem teď bytostně toužím, a tím, že vím v srdci, že bolest, kterou to způsobí, za to nikdy stát nemůže. Celé to bylo nesmírně nádherné, syrové a bolavé zároveň.
Ne, nespali jsme spolu. Tuto poslední hranici jsem se rozhodla držet. Moje jediná šance si nezkazit život a nezničit naprosto úžasné, vášnivé a živé manželství, které je mým hlavním požehnáním. Vlastně hranici jsme drželi spolu…,,Nemůžu… to bych si tě potom musel snad … vzít!“
STOP od života
V tu noc, na vrcholu naší pravdivé hry na vztah, jsme v plné rychlosti srazili srnku. Její hlava se oddělila od těla, auto mělo zamotané chlupy v pneumatikách a oba jsme tehdy věděli, že se máme zamyslet.
Od té doby jsme se neviděli skoro rok. Vyložil to jako jasné «STOP» od života. Sem opravdu nechoďte. Nechtěla jsem to vidět, slyšet, ale věděla jsem, že je to pravda.
Téměř po roce se pracovně vidíme znova. S nevinnou radostí si užíváme přítomnosti jeden druhého. Možná právě díky tomu úžasnému napětí, které mezi námi vzniklo, byl náš projekt ten den tak úspěšný.
Měla jsem znovu pocit, že létám. Fyzická exploze štěstí!
Tentokrát jsem byla do svého manžela zamilovaná ještě víc a moje manželství explodovalo vášní. Ale toto nepochopitelné opojné spojení znovu začalo fungovat.
Extázi jsem ten den sice cítila všude a se všemi a určitě nejen kvůli jeho přítomnosti, ale přece jen ve finále jsem se znovu vracela směrem ke koutu, kde zrovna seděl.
Začínalo to nabírat nebezpečnou rovinu slasti. Mnoho krásných okamžiků, mnoho zvláštních náhod, a domluvili jsme si další pracovní schůzku. Důvod se najde vždycky.
Poslouchej své tělo
Cestou domů, mezi vlnami vzpomínek, jsem začala cítit tu dobře známou bolest – zánět. Najednou jsem viděla všechny ty záněty, vždy v bodech, když jsme se sblížili.
Říkám vždy ženám – poslouchej své tělo! Tělo nelže.
Ach jo, ano… vím, je to dobře známá cesta do pekel. Nechoď tam. Nemám tam chodit? Ale já chci!! Tady a teď chci víc nevinných okamžiků plných nepochopitelné vášně. Vím, že nemám. Vím to moc dobře.
Ale pořád se snažím vymyslet důvod, proč tu zítřejší schůzku nezrušit, jak logicky obelhat jasný signál těla. Jedu po široké hlavní cestě uprostřed hustě zastavěné čtvrti Prahy a přemýšlím.
Najednou, přímo před auto mi skočí do cesty srnka.
Věřím na znamení
Jak mám potom nevěřit na znamení? Na inteligenci životních souvislostí?
Jako každá droga. Nejdřív je to nesnesitelné, potom je to horší, následně to povoluje a můžu se podívat zpět a poděkovat srnce – alespoň že jsem to ubrzdila- za její oběť, aby mi přinesla tuto jasnou zprávu. STOP, sem nechoď. Zničíš to, co doopravdy chceš, ušpiníš to, kde leží tvá skutečná vášeň, zlomíš samu sebe. Uvnitř. Zbytečně.
Miluji tento svět a to, jak funguje. Je to téměř dokonalé.
Lilia Khousnoutdinova
