Smrt je sestra života

Nebudeme si lhát do očí. Smrt je takovej nepříjemnej patron. Bubák. Nemáme jí rádi, bojíme se jí a nechceme s ní mít nic společnýho. Jako jo, je to součást života. Dobře. Chápu, že lidi umírají. Nemůžeme žít věčně, že jo? Ale to se děje někde jinde, někomu jinýmu. Tím se nemusím trápit. Dokud budu dělat, že pod tou postelí není a nečeká na mě, tak se mi pravděpodobně nic nestane.

Hnát ji od vrat svinským krokem

Proto děláme, že neexistuje. Všechno, co s ní má, byť jen zdánlivě, něco společnýho nenápadně odsunujeme pryč z našeho zornýho pole. Jakmile přece jen někde vystrčí růžky, třeba si přečteme nějakej článek v novinách, nebo na nás vyskočí smrt známýho herce na internetu, okamžitě jí ženeme svinským krokem od vrat. „On umřel, jo? Ty jo. Vždyť byl tak mladej! No, politováníhodná skutečnost. Jdu si radši udělat horkou čokoládu.“

Smrt jako společenský tabu

Umírá se v nemocnici, nebo v domovech důchodců. Ve svým strachu ze smrti jsme došli tak daleko, že děláme čím dál nepřirozenější věci, abychom měli všechno pod kontrolou a nemohla nás překvapit. Nedivila bych se, kdyby třeba za čas všechny ženy musely rodit povinně císařem, aby se zabránilo případným „nehodám“. Smrt je zkrátka tabu. Obrovský. Bohužel ten, kdo se s ní potká, kvůli tomu trpí mnohem víc, než by musel.

Co nemůžeš vyřešit, vytěsni

Měla jsem to podobně. Prostě jsem hrála tu hru na schovávanou. Smrt je tak daleko, že vlastně neexistuje. Pamatuju si, jak mi v dětství strach ze smrti rodičů kolikrát nedovoloval v noci spát. Bála jsem se, že na světě zůstanu sama.

Smrt je povinná součást

Smrt se ke mně vrátila až mnohem později. Jednoho silvestra, o kterém nikdo nečekal sebemenší zradu. Ležela jsem na operačním sále a pokoušela se vytlačit ze sebe tělíčko svý mrtvý dcery.

Hlavou mi běželo: „Tohle se přece neděje, že ne? To není pravda. Takhle by to nemělo být. To není správný.“

Těžko říct, jestli je to správný, ale děje se to. Ostatně ty statistiky se někde nasbírat musí. Smrt je prostě součást života. Teď to můžu říct a trapně se u toho netřást, jak obrovský klišé to je. Smrt je součást života a já si to odžila na vlastní kůži. Ani když se jí budu snažit přehlížet, nic se na tom nezmění.

Nikam se neschováš

Jak velký tabu to je, jsem si ověřila hned v porodnici. Absolutně nevěděli, jak se ke mně mají chovat. Nejradši by mě zavřeli někam na samotku. Jídlo mi spouštěli potravinovým výtahem a pak mi jen vysílačkou suše oznámili, že můžu jít domů.

Narušovat kruhy

Později jsem si připadala jako prašivá. Kamkoliv jsem vlezla, měla jsem pocit, že mám na čele napsaný „matka mrtvýho dítěte„. Nebo něco v tom smyslu. Už jen svojí přítomností jsem narušovala kruhy v daným kolektivu. I lidi, který mě mají rádi a zajímají se o mě, najednou nevěděli, jak se ke mně mají chovat. Mám se jí na to ptát? Není to blbý? Mám dělat, že se nic nestalo? Co mám sakra dělat?

S pocitem, že mi nechtějí ublížit a často s dobře skrytým důvodem, že nechtějí ublížit sobě, radši zavírali oči, aby nemuseli vidět, co vidět nechtějí.

Ignorovat je jednodušší. Pravda. Stalo se, když na to výjimečně přišla řeč, že jsem se já nebo dotyčná osoba rozbrečela. Ale slzy jsou dobrý. Slzy znamenají, že to jde ven. Škoda každý slzy, která přijde nazmar. To, že člověk nebrečí, neznamená, že se s tím líp vyrovnává, nebo že ho to nebolí.

Zbytečná bolest navíc

Byla bych ráda, aby si takhle už nikdo připadat nemusel. O smrti je potřeba mluvit. Bolest se možná nezmenší, ale už jen pocit, že o ní můžu mluvit a nebýt v tom sama, je dost. Už jen vědomí, že jsem v pořádku a zasloužím si pozornost, kolikrát stačí. Kdo se setká se smrtí, je zkrátka hrdina. I když si tak vůbec nepřipadá. Neměl by se proto cítit jako méněcenný jen proto, že se to společnosti nehodí do krámu.