Stará láska nekoroduje
Starý lásky. Všechny ty nikdy nenaplněný vztahy. Kluci, který jsem milovala a nikdy jim to neřekla. Nebo až mnohem později, když už o nic nešlo. Spousta obrázků, spousta vzpomínek, spousta střípků. Mozaika minulosti ušitá z nestejnorodejch materiálů jako Frankensteinovo monstrum. Kdykoliv si na ní vzpomenu, cejtim sladce svíravou vůni, který se můžu skoro až dotknout. Vůni nesmrtelnejch okamžiků a možností zabitejch v zárodku.
Nevinný sladkosti
Občas se mi stane, že si takhle melancholicky zavzpomínám. Vyskočí na mě starý fotky, nebo odněkud vypadne psaníčko ze střední. Pak si řeknu: „Ty jo, to mohlo bejt tak krásný…“ Mohlo! Ale taky vůbec nemuselo.
Vzpomínky jsou sladký, protože je nenarušuje žádnej šedivej každodenní filtr.
Nedošlo dál než na pár zamilovanejch pohledů a nezávaznou (často velmi trapnou) konverzaci. To se to pak vzpomíná. Žádný špinavý ponožky v dohledu. Žádná poblitá předsíň nekazí výhled. Ani žádná výplata utracená za novou pilu mě nevytáčí doběla. Je to jen nevinnej cukrkandl zabalenej v třpytivým pozlátku. Tak sladkej, protože nereálnej.
Když mi není hej, přijdou
Říkám si, kde jsem mohla bejt, kdybych si tenkrát zvolila tuhle možnost? Jak by mi bylo? Jak bych se měla? Ke starejm láskám mě to odfoukne vždycky, když nejsem spokojená. Když mi něco na mým současným životě vadí. Vzpomínám na všechny ty ztepilý, krásný mladíky a polemizuju nad tím, zda bych se s nima neměla líp? Možná jo a možná taky ne.
Dneska už jsou ty mladíci dost možná šedivý a mají pivní pupky (některý starý lásky jsem měla možnost vidět a zklamání bylo takřka hmatatelný). Je pravděpodobný, že neuměj vařit a když přijdou z práce zasednou k televizi. Jak můžu vědět, že by zrovna jejich špinavý ponožky smrděly míň?
Vzpomínka na lásku
Tak se ptám, proč mi sem, hoši, do toho života pořád lezete? Jste jen stíny minulosti, zabitej potenciál, kterej se nepovedl, dávno mrtvý vzpomínky na hezký chvilky, který utopil čas. No…vlastně je to jednoduchý. Hoši přicházejí s železnou pravidelností jako vzpomínka na lásku. Ne snad na lásku k nim, jako konkrétním osobám. Ta už je dávno pryč. Stejně jako se změnili oni. Je to upomínka na mojí lásku, na mojí schopnost milovat, žít, užívat dne. Když mi není OK, vždycky se některej z chlapců objeví a ukáže mi, že takhle ne.
Tak jak, kočko?
Tohle tě nebaví, kočko? Tak se na to vykašli. Máš na sebe málo času? Tak to změň.
Nestíháš? Tak si sedni na ten svůj krásnej zadek a chvíli vzpomínej. Tenkrát jsi žila, milovala, snila, pamatuješ? Zářilas jak vatra, proto jsme tě tak milovali. Můžeš zase.
Ten šelest, co slyšíš. To je tvoje srdce. Cejtíš ho? Dokážeš to ještě?
Kdysi bilo jako zvon a zase bude. Znova. Tak pojď, něco s tím vymyslíme.
Nefunkční detaily
Když si to vyřeším, kluci zmizej. Nezůstane po nich nic. A já můžu zase fungovat. Díky nim a lásce, který jsem byla schopná (a pořád jsem), se mám ráda zase o kousek víc. Zjišťuju, že jsem šťastná tam, kde jsem. Kluci mi jen pomohli opravit nefunkční detaily. A já jsem zase na koni. V pohodě sama se sebou. Naživu.
Jiný světy, jiný životy
A že to s nima nevyšlo? A mohlo? Není to vlastně škoda? Co když by to fakt bylo super? Možná existujou alternativní světy. Odlesky toho našeho. V nich žiju jiný životy. Zvolila jsem si jiný možnosti. V nich mi nejspíš o lásce a o životě chodí šeptat můj muž a nadávám na zlozvyky někoho jinýho. A takhle mi to bohatě stačí.
Klára Svobodová
Jsem introvert, který rád přemýšlí nahlas. K tomu mi pomáhá psaní. A když už je to jednou napsaný, přece to nevyhodím. Zvlášť když to může pomoci i někomu dalšímu. Třeba tobě. Na blogu Spocklidem najdeš moje životní průsery a life-hacky a jak k sobě být laskavý v obou případech.
Jsem autorkou knihy Těhotnej Buddha, která slouží jako noktovize pro všechny rodiče, který od života taky dostali pár facek. I když jsme v tom každý sám, jsme v tom všichni společně.
