Umění pouštět
Proč většina rozchodů vypadá tak ošklivě, občas až jako groteska z nepovedeného představení? Jak je možné, že ten “milovaný“ a nejlepší na světě se tak rychle promění v sadistickou postavu z psychothrilleru?
Pustit milovaného, úžasného člověka je velmi těžké. Výrazně snazší je nasadit si kritické brýle a rekvalifikovat onoho milovaného v “hajzla“.
Pouštět něco “špatného“ je lehké. Pokud je to “strašný hajzl“, tak jistě nebude takový problém se přesvědčit, že bych ho měla pustit k vodě.
Pozn.: Toto není úvaha o etice vztahů, ani o tom, kolik skutečných hajzlů kolem sebe máme a jak se definují. Co mne zajímá je proces pouštění bez zavržení.
K tanci jsou potřeba dva
Můžeme pustit a zároveň neshazovat? Nechat odejít a stále respektovat? Říct: ,,Ano, nechceš mě, nejsi pro mne ten pravý, ale jsi úžasný“, ,,ano, miluji tě, vidím tvoji krásu, ale nejsi pro mě dobrý“, ,,ano, mohli bychom žít v nekonečné extázi, ale ty nechceš a já tě nedonutím…jsi výjimečný, ale já jdu pryč.“
Ne všechno, co má potenciál, ačkoliv ho vidím, cítím a skoro se ho můžu dotknout, skutečně rozkvete.
I to nejvíc vášnivě, láskyplné, hluboké a intenzivní pouto nemusí nutně skončit úžasným vztahem.
K tomu je potřeba volba a odhodlání. Na obou stranách.
Právo zvolit si svou cestu
Jako ženy máme obrovskou tendenci si věřit, že ,,Já mu to ukážu! Já ho změním! Já ho přesvědčím! Svedu…“. Ne každý však chce být sveden do našeho úžasného, krásného života a je to jeho právo. Ne každý má na to, aby se odhodlal zkoumat extatické vrcholy.
Ne každý je schopen a ochoten podívat se na své štíty a zranění, aby mohl znovu uvěřit, odevzdat se, vydat se cestou odvahy do neznáma, držíc se za ruku.
Ne každý muž jde opravit/vyléčit. Vlastně žádný nejde, pokud on sám nechce. Žádná injekce lásky nepomůže, pokud na druhé straně není volba. Neztrácejme čas, milé…
Pouštět s láskou
A co přichází potom? Vztek, rozčarování, frustrace, obviňování, smutek. ,,Vím že bych měla odejít, ale ještě se budu snažit.“ Přece se tak snadno nevzdám!
A nejčastěji – abych ho mohla pustit, musím to celé nakonec zavrhnout. Obvinit. Shodit.
Zjistila jsem, že to nejtěžší a zároveň to jediné poctivé je pustit to krásné, úžasné a vášnivé, aniž bych na to nejdřív naházela špínu.
Jak by to mohlo vypadat?
Nebudu ho zpětně shazovat, abych si usnadnila cestu odchodu. On je to, co je. Obdivuhodný muž, kterého možná dokonce stále miluji. A zároveň muž, který nese velká břemena svých zranění a omezení, která já NEVYLÉČÍM.
Stále vidím jeho krásu, ale dovoluji si vidět i jeho chyby a jeho životní volby, na které má právo a které nedokážu skousnout.
Přestože stále vidím jeho úžasný potenciál, náš úžasný potenciál, dovoluji si zároveň vidět, že tuto naši zářivou cestu ON NECHCE. A to, co chce, není pro mne to pravé. Ano, je úžasný, ale pro mě není to dobré, to pravé, to zdravé. Přijmout, že to zářivé a krásné nebude.
Miluji tě, ale nejsi pro mě. Vím, že to, co bychom mohli být, je na dosah, ale dosáhnout bychom tam mohli jen spolu.
Přeji ti vše krásné. Žij svůj život podle sebe způsobem, do kterého já nikdy nezapadnu.
Lilia Khousnoutdinova
