Umíš si říct o pomoc?
Nedávno jsem byla na setkání pomáhajících organizací. Jedním z témat bylo, co je jednodušší. Pomoci druhému, nebo si sám o pomoc říct? Věřili byste, že skoro všechny ruce, které se zvedly byly pro první variantu? Dokážou pomoci druhému, ale sami si o pomoc říci neumí. Připomíná vám to někoho?
„Já to unesu“
Jak často říkáme: „To nech, já to udělám potom“ a myslíme v noci, až všichni budou spát. A nebo „To je dobrý, já těch pět tašek unesu, jsem na to zvyklá.“ Vyvlečete je do x-tého patra, s vypětím všech sil nákup uklidíte, ale nejradši byste do toho koply. A umíte také rozsvěcet čelem světlo jako já, když mám plné ruce?
Nemáte už sílu čekat na: „Příště to udělám“, „To se udělá pak, však nehoří“ nebo „Proč musíš vždy všechno chtít hned?“ (většinou po několika týdnech čekání).
Už vás nebaví být v rozestavěném domě, přeskakovat věci k opravení. Koukat na to každý den vás ničí. Co můžete začnete dělat sama.
A jednoho dne zjistíte, že sedíte večer úplně vyčerpaná a nemůžete dělat nic.
Máte toho dost, ruce se vám klepou a nezmůžete se vůbec na nic. Utřete si slzy a kouknete se kolem sebe. Uvědomíte si, že dávno nejste ta veselá, společenská, ale je z vás nervózní, vyčerpaná žena. Čím to je, řeknete si? Že se na všechno cítím být tak sama?
A tohle mě právě na již zmíněném setkání napadlo. Dokážeme být natolik otevřené ve vztazích, ať už s kamarádkou, rodiči nebo mužem, že přestaneme dokazovat všem, jak jsme dobré a co všechno vydržíme?
Být otevřená, autentická a čitelná
Přesně ve chvíli, kdy to přestaneme dělat, přestaneme jednat jinak, než cítíme, přestaneme se rozdělovat na části, trestat se za to, že to všechno nezvládneme samy, se otevře prostor pro komunikaci, sdílení, vysvětlení.
Přesně ve chvíli, kdy odhodíme masky všech těch dokonalostí pro ostatní. Ukážeme se takové, jaké jsme.
A věřte, že přesně v tuhle chvíli přijde pomoc, opora, možnost sdílení a podpora. Protože najednou i ostatní uvidí, ucítí to, jak se cítíme, opravdově bez přetvářek. Přijdou a sami nabídnou pomoc.
Položme si otázku: „Pro koho to předstíráme? Pro sebe, abych se cítila dost dobrá, nebo pro ostatní, aby mne tak viděli?“
Vypadá to jako kouzlo, ale ve chvíli, kdy nepředstíráme, že všechno zvládáme samy a jsme samy sebou, pomoc přijde i bez požádání.
Mgr. Miroslava Vokounová Krepčíková
Speciální pedagog, lektorka ženských kruhů, transformačního výcviku a meditací, ředitelka nadačního fondu, zakladatelka projektu Síla ženské energie, průvodce osobním rozvojem, terapiemi (Bachovy esence), rituály, a zároveň provází po energetických místech.
Mým posláním je pomáhat lidem v náročných životních situacích. Učím lidi, jak získat sílu a motivaci řešit své problémy. Baví mě stále hledat a vytvářet nové možnosti, jak úspěšně najít správnou cestu na jejich životním rozcestí. Jsem ta, co věří, že to zvládnete
. Mojí vizí a cílem je POMÁHAT LIDEM RŮST A POSOUVAT SE.
