Úvaha o sesterství

Přijde mi to velmi zvláštní, až neuvěřitelné. Trošku to nechápu. Je to totiž velmi snadné a jednoduché. Cestuji sice s dcerou, cestuji daleko, mnoha různými spoji, ale necítím žádné nepohodlí nebo tíhu. Co se to děje?

Můžu si odskočit na záchod, najíst se, všechno je v pořádku. Všechno je snadné.

Snadné – zvláštní slovo, které většinou k mateřství nepatří.

Jak je to možné? Jak je možné, že tentokrát netahám tři batohy, zatímco se snažím ještě jednou rukou složit kočárek před letadlem, protože samozřejmě žádný chlap se neotočí, aby pomohl. Jak je to možné?

Sesterství

Tentokrát totiž cestuji se sestrami. Stačí málo. Jen pár žen kolem, které si občas na minutku, na dvě, vezmou kočárek. Podrží, pomůžou. Věřím, že to moc nezatěžuje ani jejich bedra. Ale ve finále to, co je pro jednu ženu téměř nesplnitelná úloha a velmi náročná až nesnesitelná zátěž, když se rozloží mezi ženy tři, vlastně nestojí žádné úsilí.

Věřím, že takhle by to mělo fungovat. Ve chvíli, kdy je nás víc, ve chvíli, kdy kolem ženy, která má miminko, je její komunita, která je ochotná vždycky na těch správných pár minut vstoupit do hry a pomoci, podpořit, podržet, pohlídat, ponosit, pohoupat, se najednou i mateřství – velmi náročná práce na plný úvazek – stává čirou radostí, kterou nemusí zastiňovat náročné okamžiky.

Děkuji svým sestrám, že to může být tak krásné, děkuji svým sestrám, že to může být tak snadné. A ještě jednou děkuji znovu a znovu za kouzelný dar sesterství.