Zbožňuji operu, balet, klasickou hudbu. Možná proto, že jsem byla odkojená na klasice babičkou, která byla vynikající učitelkou hudby.
Miluji Royal Opera House, Teatro alla Scala a dokonce i naše Národní Divadlo. Avšak často, velice často, odcházím v půlce představení.
Proč? Protože nedokážu snést klasické příběhy, které se stále dokola odehrávají na scéně…
Legitimizase násilí, mužské nevěry i žárlivosti a sexuální násilí. Pokud se objeví silná ženská postava, většinou je buď “ta zlá”, a nebo odkázána k trestu.
Těžko nacházím představení, kde se mi z použitých stereotypů nedělá špatně.
Před pár dny jsem byla v Royal Opera House. Il trittico, Puccini – tři opery v jednom představení. V první žárlivý manžel zabíjí manželku i jejího milence. V druhé je matce po sedmi letech, co byla uvězněna v v klášteře (za hříšný čin, že porodila dítě od “nesprávného” muže), oznámeno, že její syn už zemřel.
Sundala jsem si podpatky, abych nerušila ostatní, a během představení odešla plakat na chodbu.
Kam to vede? Toto jsou naše archetypy? Neříkám, že je to tak vždy a všude. Netvrdím, že cokoli starého by se nutně mělo zavrhnout nebo zakázat. Vůbec ne! Ale mám pocit, že potřebujeme začít tvořit i představení (taneční představení, pohádky, divadlo, činohry…),
které budou odrážet takový svět, ve kterém bychom jako ženy chtěly žít a který se snažíme vytvořit pro své děti.
Už se na tom pracuje a je to překrásné. Myslím si, že je toho ale potřeba mnohem víc.
Co bych ráda vytvořila jsou představení o ženské cestě. Archetypy dívka/milenka/matka/stařena. Inscenace ženských iniciací, staré a hlavně nové mýty, které pomohou ženám na jejich skutečných cestách.
A jako další krok, na který zatím sbírám odvahu, jsou nové archetypální příběhy lásky. Muž a žena. Jejich cesty, zkoušky a závěrečné finále. Ne ve smyslu “žili spolu šťastně navěky věků” (ale jak, ty jo, JAK???), ale takové, které mohou sloužit jako inspirace a vodítka pro naše skutečné a každodenní partnerské strasti a slasti.
Je to pro mne nová myšlenka, nová výzva…
Pokud ano, napište nám email o tom, co děláte a jak byste se chtěla/mohla zapojit do realizace tohoto nápadu…
Lilia Khousnoutdinova
No těžko to napíšu tak vznešeně, ale o to ani tak nejde. Je to v pohádkách. Problém je v tom, že dokud princ dobývá princeznu, je vše ok. To známe. On je udatný, seká drakům hlavy, nosí květiny, skládá básně. Ona je krásná, mladá a hrdá. Potom je svatba. Tím to končí. Pokud je pokračování, královna je mrzutá, tlustá a napůl bláznivá a král jí dal kytku naposledy, když jí po ní hodil i s květináčem. Milence/ku mají oba. Muži i ženy u nás naposledy jakž takž vědí, jak se chovat do svatby. Nebo dokud mu nedá. Nějak se jim ovšem zapomnělo říct, že tím to nekončí. Ale začíná. Pokud chcete ženám – a i mužům pomoci – dokončete ty příběhy. Nějak důstojně, bez rozvodů, hádek, vražd a šílenství nechte oba zestárnout a zemřít v sounáležitosti jeden k druhému.