I „neplodná“ žena může otěhotnět

V březnu, který je mimo jiné měsícem endometriózy, jsme si povídali s Indiánkami o onemocněních souvisejících s hormonální nerovnováhou, neplodnosti i o tom, co tato diagnóza ženám přináší.

“O neplodnosti bez strašení a studu”, tak zní motto neziskové organizace Indiánky, kterou v roce 2019 založily dvě ženy – Anna Sedláková s Karolínou Krejčovou. Oběma byl diagnostikován PCOS (syndrom polycystických vaječníků) a překvapilo je, jak tabuizované téma to dodnes je a kolik mýtů v oblasti hormonální nerovnováhy a neplodnosti stále panuje.

Nevyléčitelná nemoc?

„Nemoci jako PCOS či endometrióza se často prezentují jako beznadějné a nevyléčitelné, ale my známe spoustu případů, které skončily dobře,” říkají ženy, které se rozhodly do oblasti plné strachu zasáhnout. 

„Snažíme se o osvětu a vytvoření podporujícího prostředí.

Jedná se o zcela nové produkty, které jsou zatím k dostání jen v zahraničí,” říkají Indiánky.

Během rozhovoru nám prozradily, co jim pomohlo zmírnit projevy nemoci, proč se nikdy ženy neptat, kdy už bude mít dítě, jak jsou gynekologové otevřeni novým cestám a proč může problém s neplodností paradoxně zlepšit partnerský vztah. 

PCOS mýtů zbavený

Fungujete a šíříte osvětu už od roku 2019. Jsou ve společnosti doteď rozšířené nějaké mýty o PCOS či neplodnosti jako takové?

A: Pořád narážíme na to, že u PCOS se mnoho lidí včetně odborníků domnívá, že jej lze identifikovat jen na základě vzhledu ženy, že pro pacienty je typické například ochlupení v obličeji, hrubý hlas či obezita. My ale z našich setkání víme, že ty ženy jsou opravdu krásné a nikdo by na první pohled neřekl, že něčím takovým trpí. 

Jinak PCOS opravdu bývá hodně spojován s obezitou. Přitom američtí vědci nedávno přišli na to, že mezi neplodností a obezitou je jen zanedbatelné spojení. Ve výzkumu totiž zjišťovali, zda zhubnutí pomohlo ženám otěhotnět. A ano, přestože obezita je jistě negativní aspekt, na plodnost tak velký vliv, jak se předpokládalo, nemá. 

K: Ženy rozhodně nemusí trpět všemi projevy PCOS. Mnoho z nich má jen některé, nebo dokonce žádné viditelné, u některých pacientek lze problém poznat jen z testů či z ultrazvuku vaječníků… 

A: Každopádně věříme, že se nakonec podaří tyhle nepravdy vymýtit, k tomu mimo jiné slouží i osvětové události, jako bude například teď v březnu Endo March. Je to akce s koncertem, přednáškami i diskuzemi na téma endometriózy. Osvěta bude tedy probíhat nejen v online prostoru, ale i přímo s lidmi. Součástí je také pochod Prahou. 

Co pomáhá?

Koukala jsem, že na webu máte anketu na téma, co ženám přišlo doteď nejefektivnější k léčbě PCOS, potažmo problémů s cyklem, ať už jde o jógu, léky, byliny, pohyb… Co jste dosud zjistily?

A: Myslím, že tak 70% respondentů tvoří ženy, které si zatím moc neví rady a spíš chtějí pomoci. Teprve se rozhodují, kterou cestou se vydají.

A nakonec někomu pomůže až umělé oplodnění.

I když bychom si tedy přály, aby existovala nějaká pilulka či metoda, která by zabrala všem, zatím jsme na nic takového nenarazily.

Ono i ty příčiny jsou u každé ženy jiné, takže pochopitelně i prostředky k léčbě se liší.

Co konkrétně pomohlo vám?

A: Já už jsem na té cestě dlouho, ale určitě mi funguje zaměřit se na psychiku.

Tedy „nejet“ tolik na výkon, nebrat si toho na sebe tolik, klidně se opřít o partnera. Myslím, že to je zásadní.  

K: Souhlasím. Ze svých zkušeností i ze zkušeností ostatních indiánek víme, že psychika hraje prim. A pak samozřejmě i ty ostatní věci. U mě těžko říct, co přesně zabralo, ale byly to hlavně bylinky v kombinaci s hormonální jógou, sportem a časově omezenou změnou jídelníčku. 

Přístup lékařů

Zmínily jste hodně alterantivnějších přístupů. Jak se k nim staví gynekologové? Jsou jim otevření, nebo je pro ně jediná cesta stále hormonální antikoncepce?

A: Ženských lékařů, kteří nejsou úplně z té “staré školy”, bohužel zatím v Česku tolik není. Zároveň tu ale vzniká síť kontaktů na gynekology, jež se věnují i jiným cestám než těm, které se jeví jako nejjednodušší, ale problém mnohdy pouze zakryjí. Ženy mají vytipované lékaře, z nichž se někteří specializují přímo na endometriózu, PCOS, jiní třeba spolupracují s TČM a předávají si ty kontakty dál. I my se snažíme tyto tipy sdílet na sítích.  

K: Musím říct, že třeba oproti roku 2019 je posun opravdu vidět. Když to shrnu, na prvním setkání indiánek jsem měla dobrou zkušenost s gynekologem jen já a ještě jedna holčina, která chodila k tomu samému. Teď už je těch dobrých zkušeností mnohem víc, i když by se to mohlo vyvíjet rychleji.

A: Když jsme začínaly, hodně k nám chodily i příběhy typu: doktor mi řekl, že nikdy nebudu mít děti. A musím říct, že s tím už jsme se naštěstí dlouho nesetkaly a že už si na to snad lékaři dávají pozor.

K: To je vlastně také jeden z mýtů, o kterých jsme mluvily. Z našich zkušeností totiž dané onemocnění nemusí nutně znamenat neplodnost. A i když v nějakém ohledu ano, nikdy to není konečná. Je to současný/výchozí stav, který se ale může změnit. 

Obecně se říká, že pokud chce žena otěhotnět a nedaří se jí to, měla by se uvolnit a přestat to řešit, raději se soustředit na něco jiného, protože tlak ji zbytečně stresuje a pak se těhotenství nedaří… Jak se na to podle svých zkušeností díváte?

A: Souhlasím, zároveň je hrozně těžké si tohle v hlavě „přecvaknout“. Každopádně když se podívám na příběhy z našeho okolí, tak opravdu známe ženy, které to vzdaly, miminko adoptovaly a za pár týdnů nato otěhotněly. To jsou krásné příklady, ale na povel se tyhle věci pouští těžko. 

Další souvislosti

V anketě na webu zmiňujete i další věci, například dotazy na hormonální antikoncepci, na očkování proti rakovině děložního čípku. Vypozorovaly jste nějaké zajímavé souvislosti v tomto směru?

A: Očkování jsem tam dala já. Sama toto očkování mám a když jsem dumala nad tím, proč jsem onemocněla, napadla mě i tato souvislost. Už teď takové názory existují.  Probíhají další studie a očkování také pořád běží, takže uvidíme, jestli budeme mít za pár let na očkování podobný názor jako nyní mladší generace na hormonální antikoncepci. Nicméně k antivaxerům nepatřím, každý je svého štěstí strůjce.

Hormonální antikoncepce nás zajímala z toho pohledu, že ženám s těmito problémy, které nechtějí otěhotnět, ji z 99% gynekolog předepíše.

K: Zároveň u některých z nás, třeba konkrétně u mě, je samozřejmě otázka, zda mohla být hormonální antikoncepce spouštěčem PCOS nebo ne. To nikdo nedokáže říct.

Já každopádně projevy nemoci začala poprvé pociťovat právě po vysazení antikoncepce.

A máme tam i jiné ženy, které se po vysazení antikoncepce dostanou k potížím s menstruací a poté k nějaké diagnóze. Každopádně to není pravidlo a není vyzkoumáno, zda tam nějaká souvislost je a zda může antikoncepce mít na tahle onemocnění nějaký vliv nebo je spíš jen překrývá.  

Podpora okolí

Když se žena dozví, že má tyhle problémy a možná nebude moct mít dítě, musí to řešit s partnerem. Jaké jsou dle vašich zkušeností reakce mužů?

K: Na online i osobních setkáních silně vnímám, že většina indiánek své partnery zmiňuje jako velkou podporu. Líbí se mi, že když opravdu dojde na lámání chleba, tak muži od toho nedají ruce pryč, což by se samozřejmě teoreticky mohlo stát.

Se ženami teď pořádáte i společné víkendy, další bude například v květnu. Co vás k tomu inspirovalo?

A: Ženy jsou hrozně rády za sdílení v kruhu. Už jen to, že se otevřou mezi lidmi, kteří jim rozumí, je samo o sobě ozdravující, protože si uvědomí, že na to nejsou samy. Víkendy jsou samozřejmě náročnější na psychiku i organizaci, ale snažíme se dělat, co můžeme. Právě v té souvislosti jsme rozšířily i náš tým o dvě krásné ženy. Jednou z nich je Terka Jančíková, která studuje psychologii, takže tam máme vlastně i psychickou podporu odborníka. 

K: Ano, osobní setkání jsou hodně silná. Ač se neznáme, sdělujeme si tam nejniternější pocity a věci, které třeba řekneme za svůj život poprvé nahlas.

Cítíme, že ženy se s námi cítí opravdu bezpečně a nesmírně si toho vážíme. 

Co bývá nejtěžší?

Jaká témata jsou pro ženy v oblasti hormonální nerovnováhy a neplodnosti nejtěžší?

A: Jednak neumí okolí říct: “Hele už se mě fakt neptej na ty děti, máme s tím problém.” Neví, jak vykomunikovat, aby na ně ostatní lidé, ať už cizí nebo rodina, nevyvíjeli takový tlak. Často si ty dotazy berou hodně osobně. Myslím, že v té prvotní fázi si to tak má každá žena. Postupem času se to zlepšuje, člověk chápe, že společnost je tak dlouho  nastavená a že děti jsou u ženy starších dvaceti let tématem číslo jedna.  

Vidíme, že mnoha indiánkám se v životě všechno dařilo. Mají vystudovanou vysokou školu, skvělého partnera, skvělé zázemí, ale teď narazily na problém, který nemohou nijak ovlivnit, na což nebyly zvyklé. Ale nakonec to často přijmou jako katarzi a zpětně jsou za to vděčné.

Tahle bolestivá věc jim dá hodně zkušeností a také větší pokoru
k životu. 

K: Právě na setkáních pak často zmiňují, jak si uvědomily, že narození miminka je opravdu zázrak, i když se to často používá jaksi klišoidně, tyto ženy to opravdu vnímají. 

Mimo jiné je vaším cílem tvořit podporující prostředí. Můžete na závěr říct, kolika indiánkám přibližně se opravdu ten „zázrak“ uděje a ony otěhotní? 

A: Určitě se nám ozývají ženy, které nás znají, prošly tu cestu s námi a pak nám píšou, že se jim nakonec podařilo otěhotnět. Máme i několik takových, které to řeší už třeba šest, sedm let, a musím říct, že všem se to v poslední době nakonec povedlo. Samozřejmě – jedna z nich musela na operaci, druhá na IVF, u té třetí to bylo snad zázrakem. Těch šťastných konců je tedy opravdu hodně a vždycky to jsou velmi silné a krásné příběhy. A mně přijde, že nakonec se to vlastně vždycky podaří, ať už zní diagnóza jakkoli. A to je pochopitelně velká motivace do budoucna i pro nás, až se budeme chtít o miminko aktivně snažit.