Jak překonat pochyby a začít žít svůj sen

Když něco končí, něco začíná. Dopsala jsem svou knihu pohádek pro děti a vracím se opět na začátek. Na místo, kde jsem byla obklopena pochybnostmi i strachem, že nejsem dost. Co mi pomohlo pochyby překonat a splnit si svůj sen?

Zazvonil zvonec…

Milé děti, zazvonil konec a pohádky je zvonec. Nebo obráceně? Vracím se kurzorem zpět na závěrečné řádky a poctivě přepisuji. Zazvonil zvonec a pohádek je konec. Uložím celou knihu do počítače a registruji se na portál nakladatelství Pointa. Poslední nesmělé klik. Tiše sedím, srdce se najednou může zbláznit, nohy začnou tančit, pusa se směje od ucha k uchu, oči produkují potůčky slz a já si říkám, copak se všichni zbláznili?

Je vážně pravda, že se cítím tak skvěle? Je opravdu možné, že jsem to dokázala? Topole, můj věrný společníku, náhle svlečený z listů, vidíš to? Kniha je dopsaná, můj sen se stává realitou. Třikrát hurááá!!! Uvnitř ale vím, že to nejdůležitější se odehrálo na začátku.

To nemůžeš zvládnout!

Ten byl plný nejistot a limitů. Má mysl mi neustále předhazovala, že zkrátka nejsem DOST. Na počátku cesty mě moje cesta zavedla do hlubokých údolí mě samé a na sněhové pláně, kde mi mrzly ruce a já byla naprosto paralyzovaná. Nevydala jsem ze sebe ani čárku. Seděla jsem v teple domova (dokonce bez rukavic) za svým psacím stolem, topol se klidně kýval ze strany na stranu, ale já všemu pohodlí navzdory cítila ohromnou samotu a zmar. Má mysl jela jako kolovrátek:

A já seděla, brečela a ztrácela se pod sněhovými nánosy stále hlouběji a hlouběji.

Síla zranitelnosti

Tehdy se z plna hrdla ozvala má zranitelnost a zakřičela:

“Halóóó, já jsem tady! Copak si myslíš, ty bláhová, že jsi sama na světě, kdo se teď hrabe závějí? Nebo se kdy hrabal?“

A hned vedle mé zranitelnosti přešlapovala inspirace, dáma z cestovní kanceláře úspěšných lidí a nabídla k nahlédnutí katalog, kde podobní zoufalci dokázali z nemožného možné. Protože věřili. Protože se nevzdali po prvním, druhém, třetím, osmém neúspěchu. Protože upadli a jako malé dítě, které se učí chodit, znovu vstali. A slíbili sami sobě, že až budou ležet či sedět na té konečné, nepohodlné posteli, neřeknou jako jejich předchůdci:

„Nejvíc lituji toho, že jsem se tenkrát vzdal. Bál se žít svůj sen a tak mi zbylo žít život jiných.“

Vzájemně si pomoci

Mými učiteli jsou a byli (ne)obyčejní lidé. Dej a bude ti dáno, přej a bude ti přáno. Abych vás ale neuvedla v omyl. Stejně jako Tomáš Garrigue Masaryk ani já jsem si neošoupala kolena od klečení v kostele. Avšak podobně jako on jsem vždy věřila v lidskost, ruku ponořenou do díla a vzájemnou pomoc. A to je největší zázrak a rada mého života.

Bez lidí, kteří mě podporovali na cestě, bych měla jazyk vyplazený až na vestě.
Tuším, že je to rým AA 🙂

Lidé, kteří se shlukují u knihy Zachumlej se, pohádka začíná, jsou naprosto úžasní. Pomáhají dětskému světu, léčí ho a mazlí skrze své aktivity a projekty, volají mi a říkají: „Oli, je to nádhera, tak neměj strach.“ A když ho přece jenom někdy mám, připomínám si slova mé dcery: „Mami, já věřím, že to dokážeš, jenom začni. Děláš lidi šťastnějšími, mají tě rádi, tak čeho se bojíš?“

Jak teda, Oli?

Věřte, že mám pochopení pro větu: „Ne, pro mě plnění snů není, to nikdy nedokážu.“ Pokud se mě ale zeptáte „JAK teda, Oli?“, vezmu jako předlohu svůj sen a životy jiných, kteří otevírají oči mně a vyprávím:

• Snažím se obklopovat lidmi, kteří se mnou co nejvíce ladí. Remcalové mě vždy přivedli na cestu remcání, tvůrčí lidé se srdcem na pravém místě na cestu tvoření.
• Chodím ven. Myslím tím do přírody. Je to velmi, velmi důležité. Většina nápadů ke mně připlula po
  čerstvém vzduchu.
• Používám svůj dech. Vy také? Skvěle. Žijeme. Pamatuji si, jak jednoho dne volám na své dcery:
  „Holky, jdu si zadýchat.“ A starší dcera suše poznamenala: „Mami, klidně dýchej celý den.“ Haha. Jenže. Není dýchání jako dýchání. Už vím, jak plně používat svůj dech, abych se zklidnila. Ba co víc, díky
  dechu vstupuji do své kreativity, naslouchám své intuici, léčím staré rány a pouštím, co už nepotřebuji. Hluboké nádechy na 5 až 6 dob a stejně dlouhé výdechy přivedou vaše srdce a mozek do tzv. koherence. Zkuste alespoň 5 minut a pocítíte malý zázrak.

• Jsem na sebe hodnější! Jste možná, stejně jako já, z generace “nedomazlených dětí” (věřím ale, že rodiče dělali to nejlepší, co ve svém nastavení mohli), proto se k sobě snažím přistupovat jako k nejlepší kámošce. Dřív bylo těžší se sebou vydržet. Den má ale 24 hodin a 24 hodin takového pekla? Dobrý vztah se sebou je rozhodně lepší, no ne?
• Píšu nejenom články, pohádky a příběhy, ale i deník. A né ledajaký. Je to deník vděčnosti. Vděčnost je vážně skvělá věc. Přímo kouzelná. V mém deníčku byste před lety našli větu napsanou na straně BUDOUCNOST: Jsem tolik vděčná, že píšu knihu společně s dcerami. A hle? Copak se to děje?
• Přiznávám, někdy to pěkně drhne, ale jakmile přijmu zodpovědnost za své ANO a za své NE, odloupne se ode mě nalepená postavička jménem OBĚŤ. A po stopadesáté si zvědomím, že jen já zodpovídám za koktejl, který si ráno namíchám. Snažím se tedy používat výživné suroviny, které můj den pořádně nakopnou, aby nenakopl on mě:)

A hlavně, milí přátelé, hlavně jsem ZAČALA. Až pak přišla věta…zazvonil zvonec a pohádky je začátek…