Jiná cesta – cesta extáze

Na scéně v Brně jsem se snažila zformulovat, co přesně pro mě znamená pojem „cesta extáze“…

Napadají mě samozřejmě slova jako vášeň, láska, sex, intenzita, prožitek…ale ne, pořád to není ono. Cesta Extáze má pro mě mnohem hlubší dosah – primárně jde o koncept žití podle sebe. Podle toho, co cítím. Dle toho, co je mou pravdou. Je to cesta autenticity. A může tedy vypadat jakkoli. Nejspíš pro každou ženu jinak. 

Neexistuje pravá cesta extáze, jen ta moje. A je mým úkolem ji najít.

Právě proto se snažím neustále a téměř pedantsky klást tak velký důraz na pravdivost k sobě a na toleranci. Z mé zkušenosti ve chvíli, kdy žiju opravdu podle sebe a nesnažím se realizovat cizí modely a ambice (našla jsem k tomu v Brně trefný pojem – rakvičky – formičky vytvořené na základě externích autorit, do kterých se často zoufale snažíme narvat), nevadí mi lidé, kteří žijí jinak.

Život jako dar

Každý tu máme velký dar – svůj život. A co s ním uděláme, je na nás. Pokud nevnucujeme svoji cestu násilím ostatním – ať si každý dělá co chce. Vlastně když se na to podívám jako historik (moje původní vzdělání), snad veškeré násilí v lidských dějinách je založené na potřebě někomu vnutit jedinou správnou cestu. Největším projevem neslušnosti jsou podle mě právě nevyžádané rady.

Zásadní myšlenka cesty extáze je tedy jednoduchá:

• Nemám povinnost splňovat žádné cizí představy
• Nikdo nemá povinnost splňovat mé představy.
• Každý má právo žít si svůj život, jak chce, i kdyby si ho měl pokazit.
• Můžu nabídnout, nesmím vnucovat.
• Dávám rady, když jsou žádané

Snadné? Geniálně snadné?
Umíme to? Občas a i tak často kulháme.
Změnil by se svět k lepšímu, kdybychom se takto utopicky mohly chovat? URČITĚ!
A je to tedy utopie? To si nemyslím.
Jen otázka odhodlání dostatečného počtu lidí. A začít samozřejmě můžeme u sebe.

Svoboda a spolupráce

A v čem je potom ta extáze? Ve svobodě – být sama sebou a ukázat se světu. Ve vášni tvoření toho, co je pro mě důležité a pravdivé. Ve spolupráci a podpoře bez posuzování. V rozmanitosti, různorodosti a nekonečných možnostech tvoření, které přináší. Ve štěstí, že mohu žít opravdu svůj vlastní život a pomalovat těch 90 let plátna svými vlastními vzory. Tak, abych mohla upřímně říct, že ano – ŽILA JSEM. Abychom nedopadly dle varovných slov Dalajalmy:

„Lidé na západě žijí, jako kdyby nikdy neměli umřít, a umírají, aniž by někdy žili.“

Důležitější je JAK

Extáze není o tom, CO dělám, ale JAK to dělám, zda to dělám pravdivě a podle své nejhlubší touhy. Extáze je též o přítomnosti – jak prožít i to normální a obyčejné naprosto neobyčejně tím, že tam dám svou plnou pozornost, svou přítomnost a dovolím si to opravdu vychutnat.

Podle Bhútánců  k tomu údajně pomáhá nezapomínat na smrt. Nemáme tu nekonečně času, tak ať každá hodina stojí za to! Úplně stejně může být situace na pohled noční můrou, šedým nic a nebo dokonale extatickou chvíli podle toho, JAK je prožitá.

Piju kávu, aniž bych si toho všimla ve spěchu a nebo vychutnávám vůni, chuť, teplo i smyslné asociace, které ve mě tento nápoj vyvolává? Střídavě se dívám na obrazovku mobilu a na vlastní boty a nebo se rozhlížím kolem, abych vnímala vůni větru, barevný vír podzimních listů, úsměv babičky na lavičce a báseň o lásce mezi polorozmazanými graffiti?

Dovoluji si vychutnávat to, co je kolem mě a nebo se neustále ženu za tím něčím v dálce? To je jako objednávat si další a další drink, aniž bych si dala dost času vypít ten, co mám před sebou. A máme toho tolik! Nekonečné množství podnětů k extázi. Všude kolem. Nekonečné jako my samotné.