Když si ženy střílí do vlastních řad

19.5. 2023701x1 Komentář

Stalo se takovým nemilým zvykem, že se my ženy často degradujeme. Snižujeme cenu své práce tím, že o ní hovoříme jako o nehodnotné. To, co vykonáme, sesadíme slovy, že to nestálo za řeč. Děláme to samy sobě i navzájem jedna druhé. Není to škoda? A k čemu to vlastně vede?

Dříve se rodilo na poli

Jednou jsem se na webu pro maminky přichomýtla ke konverzaci, kde se řešilo krvácení po námaze v těhotenství. Maminka měla starší dítě, se kterým šla na kolo. Kolo vynesla ze sklepa, dojela s ním na hřiště. Tam si s potomkem hrála, během hry jej musela opakovaně zvednout do náručí.

Když se vrátili domů, odnesla maminka kolo zase zpátky do sklepa a na toaletě zjistila, že lehce zakrvácela. V prvním trimestru (a vlastně ani v žádném jiném) nic příjemného. Chtěla se tedy poradit s jinými matkami a načerpat něco z jejich zkušeností. A děly se věci.

Ve virtuálním prostoru získáváme možnost dát více než kde jinde volný průchod svému vlastnímu stínu.

Beztrestně si můžeme kopnout a zmizet. Sekneme, zraníme a jdeme. A po nás potopa. Maminka z našeho příběhu se tedy mimo jiné dozvěděla, že „dřív ženská makala na poli do porodu“. A vynést kolo ze sklepa, to není žádná dřina. Ano, možná není. Možná to není těžká dřina, ale určitá námaha to je. Stejně jako zvedání dvacetikilového tělíčka na hřišti.

Ovšem ve stínu všech mystických matek rodících na poli se zdají veškeré naše aktivity bezcenné, snadné. Nárok na únavu či zdravotní potíže nevzniká. A pokud byste si snad myslely, že ano, najít přísného soudce a kata je rychlejší než dočíst do konce tuto větu.

Mám myčku a stejně nestíhám

Jindy jsem zahlédla diskusi na Facebooku, kde se objevil příspěvek matky, která vychovala – dnes již dospělé – čtyři děti. Jiná žena jí za to vzdala hold. Potud je vše v pořádku. Za uznáním ovšem následovalo sebeponížení, kdy žena naznala, že ona má dítě jedno, má k dispozici myčku a sušičku a i tak jí to přijde jako řehole. Má myčku a pouze jedno dítě a někdy vnímá tělesné a duševní opotřebení. Je tedy zřejmě trochu neschopná.

Nechci říkat, že nám spotřebiče život neusnadňují. Nechat nádobí umýt v myčce, prádlo vyprat v pračce a podlahu svěřit robotickému vysavači, to je všechno super. A ano, vymáchat prádlo ručně a mordovat se s valchou, to jednoznačně dřina je.

domácí práce

Ale pokud vím, prádlo ani dnes nechodí do pračky samo, samo se ani nevyndá. Ani moje myčka nepozře talíře sama od sebe a později je nevyskládá do komínků v kredenci. Špínu z robotického vysavače vyndavám já, a když některý spotřebič kiksne, vynakládám energii na to, abych zařídila jeho opravu.

Pověsit prádlo na šňůru? To je nic. Vyndat nádobí z myčky? Snadné. Vysypat zásobník vysavače? Najít opraváře? Prosím vás… Jasně. Každá jednotlivá činnost je relativně rychlá, relativně snadná. Nestojí za řeč. Vynásobme si to ale stem těchto nepatrných aktivit, které musíme dnes a denně, pořád dokola, vykonávat. I nadále to mnoha lidem za řeč nestojí a my se cítíme provinilé a nemožné, když se potýkáme s únavou a nulovým oceněním za to, že věci fungují a chod domácnosti šlape.

Neviditelná práce

Řekla bych, že se zde setkáváme s takovým paradoxem. Práce žen v domácnosti je vidět až tehdy, když není hotová. S odvedenou prací je to naopak jako se vzduchem. Je tu, i když ji nepozorujeme. Považujeme ji za samozřejmost.

Ještě horší je to pak s prací duševní. V centru domácnosti či rodiny často stojí žena, která vše zařizuje a řídí. Zná rozvrh celé rodiny, musí naplánovat harmonogram tak, aby vše klapalo a nestalo se, že jednomu dítěti končí gymnastika ve tři, když druhému začíná karate ve čtvrt na čtyři na opačném konci města a oba potřebují matčin doprovod. Návštěvy u zubaře, schůzky, vyšetření, nákupní seznamy, to vše si my ženy neustále nosíme v hlavě a bez ustání vyhodnocujeme a kombinujeme jako nejvýkonnější počítač.

Kdyby toto všechno za nás počítač vyřešil, budeme jej vychvalovat jako nesmírně užitečný. Když to zařídíme my, je ticho po pěšině.

Místo abychom si ale s dalšími ženami upřímně řekly, co nás to stojí úsilí, uspořádáme často přehlídku, která z nás je výkonnější. Která má okna umytá čtyřikrát do roka, která by dětem v životě nekoupila příkrm ve skleničce a která má ustláno ještě dřív, než vstane z postele. Nestíháš? Ženy na poli stíhaly. A já stíhám také a jsem spokojená. A dobře u toho vypadám. A děti jsou také spokojené. A manžel také.

Krásně zvládnutý život? Možná. Nebo krásně propracovaný (sebe)klam.

Tlak doby

V knize Mateřství se mi stalo pastí autorka Tracy Thompson uvádí, že „žijeme v éře, kterou socioložka Sharon Haysová nazývá intenzivním mateřstvím, kdy společenská éra dobré matky dosáhla nedosažitelných výšin.“ Možná tedy máme v dnešní době k dispozici stroje, které za nás vysají a vytřou podlahu, nerodíme na poli a dosáhly jsme zhruba stejných práv jako muži (to by byla možná jiná kapitola), ale společenský tlak, který na nás působí, je nezměrný.

Očekává se, že budeme mít doma naklizeno. Budeme se věnovat dětem. Nejen, že uspokojíme jejich základní potřeby, ale budeme si s nimi i hrát a intenzivně se věnovat jejich rozvoji. Budeme dobré manželky. Budeme se věnovat seberozvoji.

mental overload

Budeme to dělat všechno dohromady a ještě u toho budeme dobře vypadat. A nikdy si nebudeme stěžovat, že je toho příliš, protože dříve to bylo tak a onak a sousedka Alice to všecko zvládá levou zadní a ještě chodí dvakrát týdně do kina, aby na té mateřské nezakrněla.

A tak si říkám, co kdybychom se přestaly neustále srovnávat a uznaly, že v něčem to bylo těžké dříve a v něčem je to těžké nyní? Že život zřejmě nikdy nebude nekonečná selanka a azůro? A že i když disponujeme myčkou, mandlem a strojem na mytí oken, není to rovnítko k tomu, že to máme snadné a bez nároku na postěžování si?

Kam to vede?

Pokud soustavně podhodnocujeme naši práci, kritizujeme druhé ženy za to, co (ne)zvládají, a pokládáme naši dřinu za samozřejmost, nemůžeme očekávat, že nás maskulinní společnost zaměřená na výkon a dravost ocení. Důsledkem může být třeba známý fakt, že ženy si u pohovoru říkají o méně peněz a méně peněz také za práci dostávají. Můžeme ale zajít i dál. Pokud se třeba v práci vymezíme vůči kolegovi, který nás plácá po zadku, a Eva z kanceláře nás veřejně označí za přehnanou citlivku, bude náš boj o respekt a bezpečí o to delší.

Nejméně viditelné jsou pak každodenní dopady na naši psychiku, kdy se cítíme v skrytu duše neschopné, nevýkonné a vadné, pokud všudypřítomným nárokům a nesplnitelným ideálům nedostačujeme. Navrch se přidávají i výčitky svědomí a pocity viny, pokud si připustíme myšlenku, že bychom snad na podobné pocity mohly mít i právo.

Co s tím?       

Nepřináším žádné kouzelné řešení. Cesta ven není dlážděná zlatem a v životě to chodívá tak, že za každou změnou je velká hromada práce. Přesto nabízím několik bodů k zamyšlení, které pro sebe můžeme všechny zvážit:

Sebepéče a seberozvoj. Kritika druhých často vychází z nějakého vnitřního strachu a nepřijetí vlastních limitů. Pokud se tedy bojíme, že nejsme dostatečné, můžeme svoji hodnotu ve vlastních očích uměle zvyšovat tím, že budeme kritizovat druhé za to, co všechno nezvládají. Pokud si ale kritiku odpustíme a upřímně se podíváme do sebe na to, co skutečně potřebujeme, můžeme si zlá slova odpustit a pro sebe vykonat podstatný seberozvojový a sebepřijímající krok. Někdo umí pracovat sám se sebou bez vnější pomoci, někomu pomohou nejrůznější relaxace, meditace, kurzy, ženské kruhy nebo třeba individuální psychoterapie. Vše se počítá.

sesterství

Mluvme o naší práci jako o hodnotné. Uklidily jsme dům, navařily, vyzvedly děti ze školy? Netvařme se, jako že se to stalo samo. Nestalo. Za vším je naše energie, náš čas a kus našeho života. Není to málo.

Nikdo nechodí v mých botách. To si uvědomme především. Nikdo na světe neví, co všechno se nám v životě stalo a děje, co jsme vybojovaly a s čím válčíme nyní, jak nás ovlivnila naše původní rodina, jaká je naše minulost, současnost, jaké jsou naše sny a co nás to všechno stojí. Nikdo tedy nemůže objektivně posoudit, že naše nastavení pramení z naší lenosti, neschopnosti, pohodlnosti…A my se nemusíme před nikým ospravedlňovat.

Vyhýbejme se toxickému prostředí. Maminkovské weby, různé známé ze školky a kamarádky z hřiště, časopisy pro ženy, tchyně. To všechno může být podpůrné, nebo také představovat cestu do pekel. Vyhoďme z našeho života věci, které nám škodí.

Obklopujme se upřímnými přítelkyněmi. Toto souvisí s předchozím bodem. Pouštějme si do života takové ženy, které jsou k nám otevřené a upřímné, respektující. Může se stát, že kamarádka je právě ten typ ženy, u které se to doma blýská, na Vánoce má domácí vánočku, tříchodové menu a dvacet druhů cukroví a je neustále plná energie. Pokud vám však svůj životní styl nevnucuje a respektuje, že vy to máte třeba jinak, je to v pořádku. Základní nastavení vyrovnaných přátelských vztahů by se dalo vyjádřit heslem Já jsem OK – Ty jsi OK. Pojďme to společně zkusit a nastavme zdravější pravidla pro nás pro všechny.

Kristina Lanská

Mgr. Kristina Lanská

Jsem žena se zápalem pro život. Nacházím naplnění v práci s lidmi. V práci, která je smysluplná, kreativní a různorodá. Neustále se vzdělávám a jsem na nikdy nekončící cestě seberozvoje. Jednou nohou pevně na zemi, druhou nohou ve vyšších sférách.

V současné době si užívám Akademii pro lektorky předporodní přípravy u společnosti Aperio v roli frekventantky a připravuji pro ženy i muže kurzy individuální i skupinové předporodní přípravy Porod hlavou a srdcem. Více na www.tinalan.cz .

Komentáře
  1. Marie napsal:

    Skvělý článek! Tráva sice bývá zelenější za plotem, ale k přečůrávání přeci jen nemáme ty správné orgány… Tak co se místo toho radši poplácat po ramenou? 🙂

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů