Když tančím, jsem svobodná
Když tančím, cítím. Jsem přítomná v těle. Když tančím, jsem svobodná. Extatický tanec je malá osobní revoluce a jak se zpětně dívám na fotky z konference z Brna, napadá mě kapitola z knihy Ženské příběhy II.
Moje tělo – moje opora
Pokaždé, když nezbývalo nic, když se rozpadly vztahy a krachovala práce, když přicházely nečekané útoky anebo jen vyčerpání až na dno, zůstávala mi jediná jistota – moje tělo. Zalézt do teplé vody, namasírovat si nohy, umýt vlasy, dát si šťavnaté ovoce a bylo lépe.
Když v panice zamrzly myšlenky a srdce chtělo vyskočit z okna, když jsem si myslela, že už nemám proč ani pro co žít, vždy byla jedna opora, která mě vtáhla zpět do života – pocit v těle.
Ty vteřiny jak hodiny dlouhé, když je čas zmrazený strachem a mysl se zastaví v neschopnosti přijmout, co se děje – zbyla jen přítomnost v těle.
Tělo, které cítí
Tělo, které cítí. Které se odvděčí za teplou lázeň pocitem blaha. Za dobrou stravu pocitem pohody. Za čistou vodu pocitem úlevy. A za hluboký dech pocitem hlubokého klidu.
Tělo, které mě těší, když se dívám do zrcadla. Které si zaslouží péči, aby mě mohlo svým vzhledem těšit ještě víc.
Tělo, které mi v pohybu tance dovoluje vyjádřit emoce a zbavit se přetlaku vzteku, zoufalství smutku, beznaděje paniky, tím, že je prožiju, protančím, procítím a už nemusím držet uvnitř.
Ve chvíli, kdy mám pocit, ze mě pláč roztrhá na kusy, můžu sebou zmítat v tanci na podlaze, než skrze pohyb znovu pocítím chuť žít, chuť chtít, chuť milovat!
Tělo, jež můžu obléct do hedvábí a užívat si dotek hebké látky na hebké kůži.
Tělo, jehož orgasmy dokáží vymýt hurikánem jakékoliv pochmurné pochyby.
Tělo nikdy nezradí
Tělo, které svou hlubokou moudrostí ukazuje cestu a dává jasné signály – proti všem rozumným argumentům. „To je ono!“ křičí jasný pocit v těle. Toto?
Ale jak na to? Vždyť je to moc velké! Vždyť to není možné! Vždyť by to znamenalo opustit veškeré dobře známé jistoty. A když skočím z útesu do neznáma, je to ono.
„Je to v prdeli.“ Tělo se svírá v křeči, chladu, strachu a jemném pocitu jasného varování – tady tě čeká nebezpečí. Ale přece to vypadá tak skvěle! Úžasný pán, úžasný plán, to nemůže mít chybu! A za pár měsíců zbývá jen litovat, že jsem moudrost těla zase neposlechla.
Mysl a pocity se dají zmást, ale tento základní, velmi jemný, zároveň však intenzivní pocit v těle si nelze splést. Tělo neumí lhát. Tělo nelze oklamat.
Je to jen pocit?
A nějaká prvotní, primární moudrost v kostech těla dobře ví. Instinkt? Učím se mu věřit. Zatím mě nikdy nezklamal, ale kolikrát jsem zklamala sama sebe! Když jsem se znovu poctivě přesvědčovala, že „přece je to jen pocit!“ a potom zaručeně přicházela facka od života.
Učím se rozhodovat tělem. Věřím, že moje tělo ví.
A když seberu dost odvahy na to, abych následovala svůj pocit proti všem racionálním přesvědčením, jsem vždy odměněna úspěchem, láskou, naplněním snů a tužeb.
Tělo jako kompas
Zjistila jsem, že tělo je můj jediný jistý kompas. A že mi zároveň nabízí nejúčinnější klíče ke štěstí: dostatek spánku, tanec, smyslnost a slast. A s tímto základem zvládnu všechno.
Skrze tělo prožívám a cítím. Díky tělu tvořím, rodím, chodím a konám.
Díky tělu poznávám slast spojení s mužem. Díky tělu pláču a měsíční krví uvolňuji emoce a očišťuji se. Díky tělu žiju.
Jsem žena – v těle.
Lilia Khousnoutdinova
