Ohňostroje, orgasmy a vášeň? Sex a rock’n’roll? Úsměv dítěte, teplé croissanty a tiché domácí štěstí? Ano, toto všechno a nebo ani jedno. O čem však určitě extáze není – o dokonalosti.
Když se řekne „extáze“, spousta z nás si představí ohňostroj, orgasmus a intenzitu barevných prožitků. Název projektu „Cesta Extáze“ ke mně přišel o tři roky dříve, než jsem vytvořila syntézu prožitků a znalostí, které jsem mohla pod tímto názvem pustit do světa. Chci však objasnit, jak přesně tento (občas kontroverzní) pojem chápu.
Extáze samozřejmě JE orgasmus, ohňostroj a intenzita barevných prožitků. Duhové výbuchy radosti, vášeň, touha, hojnost, radost a obrovská expanze. Ale není jen tím.
Extázi můžeme najít kdekoli. V hloubce smutku, ve vlhkosti pláče a hlavně – v tichosti, klidu a momentech nehybnosti. Extáze totiž není určena druhem prožitku, nýbrž jeho kvalitou, jeho hloubkou.
Je to ponoření se do autenticity sebe sama daného okamžiku.
Pro mě je extatický život primárně o žití v plné přítomnosti.
Ať už dělám cokoli, dělám to naplno. Pokud miluji, tak bez výhrad. Pokud pletu, jako kdyby to mělo být pro krále. Pokud vařím, dávám do toho nejlepší ingredience a pokud tančím, tak aby ani jedna kost nezůstala pohybem nedotčena.
Bez fatalismu, extáze je pro mě o prožívání každého okamžiku, jako kdyby byl jediný (schválně neříkám poslední!), co vůbec kdy existoval.
Je o ponoření se do každého počinu naplno, jako kdyby ten tanec, ta deka, ten polibek, byl první a jediný. Však dobře víme, že do stejné řeky dvakrát vstoupit nejde. Přitom jak často děláme věci jen polovičatě s tím, že „jednou“ to přece udělám pořádně!
Extáze je tedy o tom, co je teď. A o upřímném přijetí skutečnosti. S realitou se nejde hádat. Respektive samozřejmě jde, ale je to dost marný počin.
Přijímám a naplno prožívám každý okamžik. Respektive snažím se dle svých možností.
Život není vždy „dokonalý“ a tvrdohlavá snaha o jakoukoli předem vymyšlenou podobu rozhodně není nejkratší cestou k extatickému prožití přítomnosti.
To se samozřejmě vztahuje především na sebe sama. Přijmout sebe. Uctít to, co jsem a jaká jsem. Bez posuzování.
Podívat se na sebe bez dokreslování či výčitek je prazákladní krok k tomu, abych mohla více rozkvést. Když přijímám sebe a proměnlivosti svého každodenního života, otevírají se mi dveře.
Láskyplné přijetí skutečnosti je volba. Znáte ten pocit, když to nečekáme, začne pršet. A mám volbu, můžu se naštvaně schovat pod střechu a nadávat na špatné počasí a nebo můžu protančit po středu Václaváku až dolů a celá mokrá a točící se ve smíchu spadnout někomu do náručí. Nebo si jen koupit kytici červených růží a nejlepší belgickou horkou čokoládu.
Ne, nejsem dokonalá. On vůbec pojem dokonalosti je jen další škatulka, další pokus o mýtus o „jediné správné cestě“. Na ty jsem alergická.
Jsem taková, jaká jsem a je to neuvěřitelný dar.
Zároveň se každým dnem snažím ze sebe nechat plynout o něco víc to nejlepší, co v sobě mám, a vzdělávám se nestále, abych mohla být tou nejlepší podobou sama sebe. Ne, můj život není dokonalý, ale je tak krásný, že si občas nejsem jistá, zda nespím. A to hodně pláču a občas mám pocit, že přetlak bolesti nevydržím.
Mimochodem, když se bavíme o bolesti. Moje zkušenost je zatím ta, že bolest je jen další pokus o odmítnutí skutečnosti. Tenze, která vzniká z toho, že nechci přijmout, co je, nechci slyšet/cítit. Ve chvíli, kdy jsem schopna naplno prožít to, co je (vyplakat/vydupat/vytančit/vypsat), a přijmout skutečnost, bolest začíná mizet a přichází mír.
Kdybych měla tedy zvolit jen jednu větu, řekla bych, že: EXTÁZE JE O AUTENTICITĚ, JEJÍŽ PROTIPÓLEM JE POJEM JAKÉSI DOKONALOSTI.
Lilia Khousnoutdinova