O čem je ta extáze?

Ohňostroje, orgasmy a vášeň? Sex a rock’n’roll? Úsměv dítěte, teplé croissanty a tiché domácí štěstí? Ano, toto všechno a nebo ani jedno. O čem však určitě extáze není – o dokonalosti.

Když se řekne „extáze“, spousta z nás si představí ohňostroj, orgasmus a intenzitu barevných prožitků. Název projektu „Cesta Extáze“ ke mně přišel o tři roky dříve, než jsem vytvořila syntézu prožitků a znalostí, které jsem mohla pod tímto názvem pustit do světa. Chci však objasnit, jak přesně tento (občas kontroverzní) pojem chápu.

Extáze je nejen orgasmus

Extáze samozřejmě JE orgasmus, ohňostroj a intenzita barevných prožitků. Duhové výbuchy radosti, vášeň, touha, hojnost, radost a obrovská expanze. Ale není jen tím.

Je to ponoření se do autenticity sebe sama daného okamžiku. 

Pro mě je extatický život primárně o žití v plné přítomnosti.

Ať už dělám cokoli, dělám to naplno. Pokud miluji, tak bez výhrad. Pokud pletu, jako kdyby to mělo být pro krále. Pokud vařím, dávám do toho nejlepší ingredience a pokud tančím, tak aby ani jedna kost nezůstala pohybem nedotčena.

Je o ponoření se do každého počinu naplno, jako kdyby ten tanec, ta deka, ten polibek, byl první a jediný. Však dobře víme, že do stejné řeky dvakrát vstoupit nejde. Přitom jak často děláme věci jen polovičatě s tím, že „jednou“ to přece udělám pořádně!

Poctivé prožívání každého okamžiku naplno

Extáze je tedy o tom, co je teď. A o upřímném přijetí skutečnosti. S realitou se nejde hádat. Respektive samozřejmě jde, ale je to dost marný počin.

Přijímám a naplno prožívám každý okamžik. Respektive snažím se dle svých možností. 

Život není vždy „dokonalý“ a tvrdohlavá snaha o jakoukoli předem vymyšlenou podobu rozhodně není nejkratší cestou k extatickému prožití přítomnosti.

Podívat se na sebe bez dokreslování či výčitek je prazákladní krok k tomu, abych mohla více rozkvést. Když přijímám sebe a proměnlivosti svého každodenního života, otevírají se mi dveře.

Přijetí reality v její autenticitě

Láskyplné přijetí skutečnosti je volba. Znáte ten pocit, když to nečekáme, začne pršet. A mám volbu, můžu se naštvaně schovat pod střechu a nadávat na špatné počasí a nebo můžu protančit po středu Václaváku až dolů a celá mokrá a točící se ve smíchu spadnout někomu do náručí. Nebo si jen koupit kytici červených růží a nejlepší belgickou horkou čokoládu. 

Vědomá volba

Ne, nejsem dokonalá. On vůbec pojem dokonalosti je jen další škatulka, další pokus o mýtus o „jediné správné cestě“. Na ty jsem alergická. 

Jsem taková, jaká jsem a je to neuvěřitelný dar. 

Zároveň se každým dnem snažím ze sebe nechat plynout o něco víc to nejlepší, co v sobě mám, a vzdělávám se nestále, abych mohla být tou nejlepší podobou sama sebe. Ne, můj život není dokonalý, ale je tak krásný, že si občas nejsem jistá, zda nespím. A to hodně pláču a občas mám pocit, že přetlak bolesti nevydržím.

Mimochodem, když se bavíme o bolesti. Moje zkušenost je zatím ta, že bolest je jen další pokus o odmítnutí skutečnosti. Tenze, která vzniká z toho, že nechci přijmout, co je, nechci slyšet/cítit. Ve chvíli, kdy jsem schopna naplno prožít to, co je (vyplakat/vydupat/vytančit/vypsat), a přijmout skutečnost, bolest začíná mizet a přichází mír.

• Nemusím být „nějaká“ abych žila naplno a s chutí. Cesta začíná přesně tam, kde se nacházím zrovna teď.
• Každou z nás čeká úplně jiná cesta, což je na tom to nejmystičtější. Jsou to vlastně spíš cesty extáze – různobarevné a dokonalé. Však růže není lilie (ani šalvěj), ale obě dvě (tři) jsou krásné.
• Tedy ať už v tichosti u krbu, nebo ve víru vášnivé tvořivosti, přeji nám všem, ať žijeme tento úžasný a jedinečný život v autenticitě, hloubce a plnosti.