S dítětem do Santiaga 4. díl

1.5. 202232x0 Komentářů

Den 5 – Došli jsme. Až na dno.

Už večer se začala vkrádat horší a horší rýma. S rýmou navíc přišla absolutně akutní práce, kterou nešlo odložit. A tak o půlnoci sedím na chodbě v ubytovně pro poutníky, je mi fyzicky totálně na nic a čekám, než dorazí další email. Co jsem si to na sebe ušila? Proč? Dělám já vůbec něco správně?

Wild office a zbraň na zombíky

Ráno zataženo – obrovská úleva. Prvních mnoho kilometrů vede lesem, kopci. Jsme úplně sami. Čas od času si dávám „wild office“. Na to, že tu není nikde absolutně nic, je tu super 4G signál. Myslím si, že porada s Bhútánskou ambasádou ještě nikdy neprobíhala z takové divočiny.

Leo je unavený. Hodně. Zlobí se, že pracuji. Já se taky zlobím. Na sebe. Mezi „wild office stops“ vymýšlíme další milion příběhů. Třeba ze dozvídám, že nejlepší zbraň na zombíky je LÁSKA. Když ucítí lásku, jdou se radši okamžitě zabít.

Požehnání po praktické stránce

Jsem unavená. Ještěže je to poslední den. Další bych asi nedala. Třešničkou na dortu je totiž úplně jiné překvapení.

cestování

Mimo logiku i mimo cyklus jsem zrovna poslední den ráno začala krvácet. Ženská plodná krev. Jasně, je to požehnání, mystický čas a vlastně je to dokonalé, že zrovna dnes.

Začít krvácet, když vstupuji na svatou zem, je jedno z nejvíce magicko-logických, a zároveň i krásně požehnaných znamení. Z pohledu kněžky cítím obrovskou vděčnost a posvátnost. Ale teď po praktické stránce…Batoh na zádech, rýma horší než včera, 16 km a jdeme! Tvl, já chci jen ležet!

Stará zranění

Fyzicky to jde. Psychicky se začínám vzdávat. Vylézají na povrch moje staré rány. Období raného mateřství. Jsem úplně sama. Musím se postarat o dítě, musím nás finančně zajistit. Nemůžu, už fakt nemůžu, ale já musím. Musím. MUSÍM. Nikdo jiný tu není, nikdo jiný to za mne neudělá. Nemůžu spát, musím se zvednout. Panický strach.

Už nikdy nechci zažít to, co jsem po narození Lea absolvovala. Vím, že bych to dnes uměla jinak, to je jasné. Ale vzpomínky na panickou hrůzu lezou na povrch s každou kapkou potu. Jo, to je ten hlavní důvod, proč toto dělám. 

Téma – Mateřství

Jsem nejlepší matka na světě. Jsem nejhorší. Mám nejúžasnější dítě. Mám rozmazleného spratka.

A přece jen…ano, my to spolu dáme! S potem ta hrůza v kostech odchází. Začínám si připouštět, že „wow, ano, dáváme to spolu krásně, jsem schopná synovi zajistit hezký život a je nám spolu dobře…. I compostellu dáváme“.

Dnešní lekce: I sama s dítětem můžu mít krásný život.

Ale hluboký proces nebývá jednoduchý. Po 8 km vidím krásnou restauraci, takovou nóbl. Dáme si fakt pěkný oběd na oslavu!

cestování

Jenže nóbl restaurace si o sobě zřejmě myslí, že je ještě víc nóbl, než je, a každým pohledem nám dává najevo, jak moc nejsme vítáni.

Učešu se, vyndám vuitton kabelku a v pohledech se objeví respekt. Jak málo stačí k povrchnímu uznání! Co je kabelka v porovnání s tím, že 5tileté dítě ušlo 100 km? Tolerují nás, ale pořád je dítě jasně „navíc“. Do mých starých ran každý pohled píchá tupým nožem a cítím bolest za všechny ty roky, kdy jsem sama s Leem neměla kam jít.

cestování s dětmi

Nikde jsme nebyli vítáni. Plačící dítě přece ve světě dospělých nemá místo. Ani u rodinného stolu. A tak poslední úsek poutě jdu s pláčem na krajíčku.

Ne celé Camino Ingles je romantické a zrovna poslední úsek je šílená industriální zóna. I to jsme dali. Zhroutila jsem se až v kostele.

Katarze a propady

Přišli jsme do kostela San Francisco. Závěrečná modlitba, katarze, vyčerpaní. Ale kde je kněz? Kde dostaneme poslední razítko? Hledám – nic. Jdu dál. Zřejmě do kostelního muzea. Hladoví, unavení, ale neuvěřitelně radostní jdeme za „knězem“ s otázkou, kam máme tedy jít. Místo úsměvu dostáváme naprosto chladnou odpověď „nevím, mě to nezajímá, hledejte někde dole.“

cestování s dětmi

Chci plakat. Nevím, kam mám jít. Leo chce razítko. Vybil se mi mobil. Nepamatuji si jméno hotelu. V restauracích se na nás dívají stejně jako na obědě.

Katarze se mění v totální propad. Leo se ptá, proč nás tady nechtějí a já nevím, co na to říct.

Jsme tady

Jsem ráda, že to bylo takto. Nakonec jsme se převlékli na hotelu a čistí, voňaví, bez tašek jsme běželi (už s mapou a návodem) do kanceláře, kde vydávají „compostellu“ – potvrzení o dokončení poutě (vydává se na základě série razítek posbíraných po cestě).

santiago de compostela

Bez zbytečné zátěže a celá v bílém jsem tedy mohla procítit ten okamžik, kdy mi začalo docházet že – ANO, není to sen, dali jsme to.

Zvládli jsem to, co jsem myslela, že není možné.

Do rejstříku jsem uvedla (poprvé v životě) oficiálně svou profesi jako – „kněžka“. A když mi paní předávala papíry v latině, nekontrolovatelně mi začaly téct slzy. Ano, my to všechno s Leem dáme. Krásné.

Jsem sice sama na cestě s dítětem, ale moje dítě je zároveň jako andělská přítomnost, která mne chrání a dává mi sílu.

Vyšla jsem z kanceláře totálně vyčerpaná a v naprosté, no hádejte, EXTÁZI. Každý mikro-okamžik jako posvátná věčnost. Oslava. Jsme úžasný. Jsme TADY.

A v tu chvíli začaly zvonit zvony.

Další části:

S dítětem do Santiaga 1. díl

S dítětem do Santiaga 2. díl

S dítětem do Santiaga 3. díl

S dítětem do Santiaga 5. díl

Lilia Khousnoutdinova

Lilia Khousnoutdinova

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů