S dítětem do Santiaga 1. díl

24.4. 202251x0 Komentářů

Den 1 – Nemusí to být snadné, ale ať je to krásné

Ano, vyrazila jsem s pětiletým dítětem na nejznámější pouť do Santiago de Compostella.

Původně vše dávalo dokonalý smysl. Půjdeme jako rodina, manžel miluje Španělsko, má mnoho zkušenosti s chozením v terénu a zvolili jsem si jednu z nejkratších, i když o něco náročnějších tratí s příslušným názvem Camino des Ingles (anglická cesta) – z Ferrol, přístavního městečka, kde tradičně přistávaly anglické lodě plné poutníků.

cestování s dětmi

Jenže život je život. Den před odchodem se manželovy plány razantně změnily a já byla postavena před volbu – vyrazit sama s malým, nebo vůbec.

Já, která chodí na treky v podpatcích, která nikdy nevlastnila batoh…chudokrevná a s nízkým tlakem…Tvl. Jenže malý chtěl. A tak jsme šli…Zkouška dospělosti…Nic víc děsivého bych si snad ani nedokázala vymyslet. Ne, nejsem chodící typ.

Nemusí to být snadné, ale ať je to krásné

Potom, co jsme dnes úspěšně prošli až do Pontedeume, nezbývá než říct Wow. Je to zkušenost, která nás oba poznamená minimálně na celý život. Ubytovnu pro poutníky jsem si pro dnešek odpustila a užívám si nejkrásnější výhled na statku v horách. A samozřejmě prosím držte nám palce!

Den 2 – Ne každý boj musím vybojovat

První den pršelo a minimálně desetkrát jsem to chtěla vzdát. Leo si stěžoval, že ho bolí nohy. Mě bolelo snad úplně všechno. Rozšířila jsem lexikon svých vnitřních hlasů o pár pořádných nadávek. Obzvlášť, co se týká mužů, kteří nejdou po boku, a mé potřeby být vždy za hrdinku. Ale Leův veselý hlásek jásající s každou další nalezenou mušlí ukazující cestu mi pravidelně dodával odhodlání.

santiago de compostela

Stejně tak jako vůně eukalyptu, panorama dokonalé jako počítačová grafika a pocit „Ty jo, ono to fakt jde. Bože, opravdu jsme ušli dalších 10km!“

Spousta „nemožného“ je pro mě celkem „no problem“, ale zrovna chození v terénu…to mě děsí. Respektive – děsilo.

Můžu se vzdát

Vyčerpání je ale vyčerpání. Nakonec jsem musela dojít k myšlence, že to přece můžeme kdykoli vzdát! Musela jsem si fakt hluboce a upřímně dovolit variantu, že nedojdeme, že „vzdát se“ není žádná hanba. Spíš naopak. Občas je to ta nejideálnější volba. Právě udělat to, co je „potupné“, „nehrdinské“, přiznat svou slabost.

Moje lekce číslo jedna: Můžu se vzdát a je to v pořádku. Ne každý boj je třeba dokončit.

cestování s dětmi

Zajímavé bylo, že až v momentě, kdy jsem řekla „ok, prostě jedeme domů, válet se u Petry na chalupě…“, přišla inspirace a chuť jít dál.

Jak důležité je si vždy dát možnost volby. Hodnota vnitřní svobody. A tak jsme šli dál…

Do úvodní věty bych tedy ráda přidala pokoru: Nemusí to být snadné, ale ať je to krásné (It need to be easy, but it better be beautiful), ale snadné je rozhodně ceněný bonus (But easy is definitely a valued bonus!).

santiago de compostela

Fantastická realita

Zjistila jsem o sobě, že dokážu vyprodukovat až 3 hodiny kontinuálních pohádek o dracích, kněžkách a temných rytířích se zraněným srdcem, kde nakonec láska a kouzlo vyhrávají nad bolestí. Druhý den mi už draci lezli ušima a fantazie začala vykazovat známky přehřátí.

Místo fantasy jsem zvolila skutečné historické příběhy z naší rodiny – kočovnická plemena, pracovní tábory, intriky a tajemství – taky dobrá fantasy. Aspoň malý ví, odkud pochází. Před spaním mi tak pořád připomínal, že přece mám tu kůži jiné barvy, protože jsem Tatarka.

Další části:

S dítětem do Santiaga 2. díl

S dítětem do Santiaga 3. díl

S dítětem do Santiaga 4. díl

S dítětem do Santiaga 5. díl

Lilia Khousnoutdinova

Lilia Khousnoutdinova

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů