Sebezničující tyranka

7.2. 2022248x0 Komentářů

“Jsem sebezničující bestie.” Tohle přiznání mě bolelo jako nůž v srdci a způsobilo několik bezesných nocí v mém životě. Na druhou stranu jsem nikdy nezažila takovou úlevu, jako právě po vyřčení těchto dvou slov nahlas.

Cesta hodné holčičky

Vychovávali mě dva učitelé, což je samo o sobě diagnóza. Vysoké nároky mých rodičů se přenesly i na mě.

Moje dětství bylo ale úžasné. Umím všechny druhy sportů, poznám operu a umím tancovat, i kdybyste mě vzbudili o půlnoci. Za to jsem rodičům skutečně vděčná.

Jenže! Také jsem byla kárána za to, co zase dělám špatně.

“Holky nemluví sprostě. Tohle holky nedělají.  Bože, ty seš citlivka, takhle s tebou nikdo nevydrží.”

Jenom pár hlášek, které mi utkvěly v hlavě a zaryly se tak do mého podvědomí jako rýč do záhonu.

S cejchem na duši, že všichni ostatní jsou důležitější než já, že musím všem vyhovět, abych ukojila jejich potřeby, jsem se protloukala životem. Každé ANO pro ostatní znamenalo NE pro mě.

být na posledním místě

V momentě, kdy se na mě někdo křivě podíval, nebo na mě byl na nepříjemnej, kárala jsem jsem samu sebe, že je se mnou něco špatně, že přece jsem ta špatná.

Takže jsem znásilňovala sebe samu kdykoli to šlo. Převzala jsem roli kritika a začala se kritizovat sama. Za všechno.

Probuzení srdce

Možná bych v modelu hodné holčičky pokračovala ještě teď, ale postupným sebepoznáváním a sebezdokonalováním se začala probouzet i moje duše.

Jenže každá mince má dvě strany a s objevováním sebe sama a posloucháním svého srdce už nemůžeme žít tak jako dosud. A s každým prohřeškem nebo sebeútokem se tělo začne bránit.

Jako by Vesmír říkal: “Jo? Vážně chceš na jiný level?”

Najednou se ve mně probudila řvoucí bestie. Až jsem se sama sebe ptala: “Kam se poděla ta optimistická a hodná holka?” Najednou každé ANO pro ostatní znamenalo nával vzteku pro mě.

už dost

Moje vnitřní já už si řeklo: “A už dost! už mě nebaví se pořád shazovat, být až na druhém místě po všech ostatních.”

Nová cesta

Začala jsem být agresivní a vzteklá, hlavně na sebe sama. Kdykoli, jsem někomu na něco kývla, nebo nebránila sebe sama, své hranice. Čím víc jsem chtěla být “v pohodě”, tím víc jsem byla agresivní.

vztek

Za žádnou cenu jsem nedokázala přijmout fakt, že žárlím, někomu závidím, brečím nebo se vztekám. Vždyť jsou to přece negativní vlastnosti, tak kde se sakra berou?

A to je právě ten kámen úrazu. Čím víc jsem potlačovala své temné stránky a snažila se je umlčet, tím víc vylézaly na povrch. Já je vyhnala dveřmi, ale ony vlezly zpátky oknem.

Až jsem byla tak vyčerpaná, unavená a bez energie, že jsem sama sobě musela přiznat, že se nemám ráda a jsem pro sebe samu sebezničující tyranka.

. A náhle jako by se ve mně něco hnulo a uklidnilo, že už konečně nemusí bojovat o mojí pozornost, že už bylo vyslyšeno.

Najednou jako by se vylil kýbl s vodou a já nevěděla, co s tím. Musela jsem se prodírat všema křivdama, bolestma a hlavně odpuštěním, ať už k sobě sama, nebo k ostatním a tím začala zase moje nová, neprobádaná cesta.

Markéta Matoušková

Markéta Matoušková

Jsem zapálená fyzioterapeutka s duší dítěte, která pořád věří v dobro.

Miluju psaní a hluboké hovory s lidmi na stejné vlně.

Píšu blog Deník fyzioterapeutky  a mám vlastní praxi v Brně.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů