Smrt je sestra života
Nebudeme si lhát do očí. Smrt je takovej nepříjemnej patron. Bubák. Nemáme jí rádi, bojíme se jí a nechceme s ní mít nic společnýho. Jako jo, je to součást života. Dobře. Chápu, že lidi umírají. Nemůžeme žít věčně, že jo? Ale to se děje někde jinde, někomu jinýmu. Tím se nemusím trápit. Dokud budu dělat, že pod tou postelí není a nečeká na mě, tak se mi pravděpodobně nic nestane.
Hnát ji od vrat svinským krokem
Smrt bolí. Umírání je část života, kterou bychom nejradši přeskočili. Strach ze smrti, ať už naší, nebo našich blízkých, nás dokáže úplně ochromit, vysát všechny hezký vzpomínky. Nastolit stav nikdy nekončící paniky. V tom nikdo žít nechce. Proto o ní nemluvíme.
Proto děláme, že neexistuje. Všechno, co s ní má, byť jen zdánlivě, něco společnýho nenápadně odsunujeme pryč z našeho zornýho pole. Jakmile přece jen někde vystrčí růžky, třeba si přečteme nějakej článek v novinách, nebo na nás vyskočí smrt známýho herce na internetu, okamžitě jí ženeme svinským krokem od vrat. „On umřel, jo? Ty jo. Vždyť byl tak mladej! No, politováníhodná skutečnost. Jdu si radši udělat horkou čokoládu.“
Smrt jako společenský tabu
Umírá se v nemocnici, nebo v domovech důchodců. Ve svým strachu ze smrti jsme došli tak daleko, že děláme čím dál nepřirozenější věci, abychom měli všechno pod kontrolou a nemohla nás překvapit. Nedivila bych se, kdyby třeba za čas všechny ženy musely rodit povinně císařem, aby se zabránilo případným „nehodám“. Smrt je zkrátka tabu. Obrovský. Bohužel ten, kdo se s ní potká, kvůli tomu trpí mnohem víc, než by musel.
Co nemůžeš vyřešit, vytěsni
Měla jsem to podobně. Prostě jsem hrála tu hru na schovávanou. Smrt je tak daleko, že vlastně neexistuje. Pamatuju si, jak mi v dětství strach ze smrti rodičů kolikrát nedovoloval v noci spát. Bála jsem se, že na světě zůstanu sama.
Ta bolavá prázdnota, co mě kolikrát hrůzou vzbudila ze sna, mě příšerně děsila. Snažila jsem se jí logicky vyvrátit. Posléze vytěsnit pryč, když žádný argumenty nepomáhaly. Dařilo se to více méně úspěšně. Naše společenský nastavení mi v tom skvěle šlo na ruku.
Smrt je povinná součást
Smrt se ke mně vrátila až mnohem později. Jednoho silvestra, o kterém nikdo nečekal sebemenší zradu. Ležela jsem na operačním sále a pokoušela se vytlačit ze sebe tělíčko svý mrtvý dcery.
Hlavou mi běželo: „Tohle se přece neděje, že ne? To není pravda. Takhle by to nemělo být. To není správný.“
Těžko říct, jestli je to správný, ale děje se to. Ostatně ty statistiky se někde nasbírat musí. Smrt je prostě součást života. Teď to můžu říct a trapně se u toho netřást, jak obrovský klišé to je. Smrt je součást života a já si to odžila na vlastní kůži. Ani když se jí budu snažit přehlížet, nic se na tom nezmění.
Nikam se neschováš
Jak velký tabu to je, jsem si ověřila hned v porodnici. Absolutně nevěděli, jak se ke mně mají chovat. Nejradši by mě zavřeli někam na samotku. Jídlo mi spouštěli potravinovým výtahem a pak mi jen vysílačkou suše oznámili, že můžu jít domů.
Každej krok s co nejnižším možným personálním využitím, aby se se mnou nemusel nikdo bavit. Abych nikomu nepřipomínala tu bolestivou pravdu, že před smrtí nemáme a nikdy nebudeme mít svý jistý. Nemůžeme se před ní nikam schovat.
Narušovat kruhy
Později jsem si připadala jako prašivá. Kamkoliv jsem vlezla, měla jsem pocit, že mám na čele napsaný „matka mrtvýho dítěte„. Nebo něco v tom smyslu. Už jen svojí přítomností jsem narušovala kruhy v daným kolektivu. I lidi, který mě mají rádi a zajímají se o mě, najednou nevěděli, jak se ke mně mají chovat. Mám se jí na to ptát? Není to blbý? Mám dělat, že se nic nestalo? Co mám sakra dělat?
S pocitem, že mi nechtějí ublížit a často s dobře skrytým důvodem, že nechtějí ublížit sobě, radši zavírali oči, aby nemuseli vidět, co vidět nechtějí.
Ignorovat je jednodušší. Pravda. Stalo se, když na to výjimečně přišla řeč, že jsem se já nebo dotyčná osoba rozbrečela. Ale slzy jsou dobrý. Slzy znamenají, že to jde ven. Škoda každý slzy, která přijde nazmar. To, že člověk nebrečí, neznamená, že se s tím líp vyrovnává, nebo že ho to nebolí.
Zbytečná bolest navíc
Dělání ze smrti strašáka, jehož vytahování na světlo, se rozhodně nepromíjí, vytváří v oněch jedincích, co tomu bubákovi nedávno čelili, úplně zbytečný pnutí, zbytečnou bolest navíc. Proč? Mají jí sami už tak dost. Krom toho, že mi někdo umře a musím se vyrovnávat s touhle podpásovkou, si navíc připadám jako divná, nepřijatelná, prašivá. Zažila jsem to a nikomu to nepřeju.
Byla bych ráda, aby si takhle už nikdo připadat nemusel. O smrti je potřeba mluvit. Bolest se možná nezmenší, ale už jen pocit, že o ní můžu mluvit a nebýt v tom sama, je dost. Už jen vědomí, že jsem v pořádku a zasloužím si pozornost, kolikrát stačí. Kdo se setká se smrtí, je zkrátka hrdina. I když si tak vůbec nepřipadá. Neměl by se proto cítit jako méněcenný jen proto, že se to společnosti nehodí do krámu.
Klára Svobodová
Jsem introvert, který rád přemýšlí nahlas. K tomu mi pomáhá psaní. A když už je to jednou napsaný, přece to nevyhodím. Zvlášť když to může pomoci i někomu dalšímu. Třeba tobě. Na blogu Spocklidem najdeš moje životní průsery a life-hacky a jak k sobě být laskavý v obou případech.
Jsem autorkou knihy Těhotnej Buddha, která slouží jako noktovize pro všechny rodiče, který od života taky dostali pár facek. I když jsme v tom každý sám, jsme v tom všichni společně.
