Ty ještě nemáš děti?!
Nedávno mi jeden blízký člověk řekl: “Ty děti neodkládejte, nemuselo by se Vám to vyplatit.” I přesto, že jsem si myslela, že téma dětí mám už dávno zpracované, v ten okamžik jsem ucítila zase ten dobře známý jed, který na vás někdo z venku jen tak prskne.
Podle mě se alespoň jednou za život s touto otázkou potká každá žena, které už bylo přes třicet. Někdy nevinný dotaz, jindy bolestný zásah přímo do srdce. Sama jsem si procházela několika životními fázemi.
Mít, či nemít?
Když jsem partnera neměla, byla jsem pro některé chudinka, která skončí jako stará bába se sedmi kočkama.
A v tu chvíli bylo úplně jedno, že jsem neskutečně šťastná a spokojená, prostě jsem z nějakého prapodivného důvodu nezapadala do škatulky „vysoká škola, dovolená v Chorvatsku, hypotéka a nakonec ty děti“.
Občas mi přišlo až úsměvné, jak je naše společnost nastavená. Znám velmi málo mužů, kteří by řešili stejný problém jako my ženy. Ptá se jich snad někdo, kdy sakra budou mít konečně ty děti?!
Když už jsem přítele měla, začaly zase otázky typy: “Jak dlouho jste spolu? A kdy se vezmete?”
Jako kdyby byla povinnost seznámit se, jet na společnou dovolenou a začít pracovat na dítěti. Nebudeme si nalhávat, že mě občas nenapadne, jestli bychom už skutečně neměli mít potomky, když se pomalu ale jistě odchylujeme od třicítky a blížíme se ke čtyřicítce.
Přijde, až bude chtít
Jenže uvnitř své bytosti vím jistě, že všechno je v naprostém pořádku a my ženy samy ucítíme,
kdy nastala ta správná doba pro početí, ať si říká kdo chce co chce. A jestli to bude ve dvaceti, nebo ve čtyřiceti, je úplně fuk! Spokojená matka rovná se spokojené dítě!
Podvědomí mi ale začalo pracovat na plné obrátky a já začala být mnohohlavá saň, která začala tlačit na sebe i na přítele, než mi konečně došlo, že miminko je svobodná duše, která prostě přijde, až se jí bude chtít a hotovo dvacet!
Občas jsem dlouhé večery vedla sama se sebou filosofické diskuse ve stylu:
jestli bych byla šťastnější, kdybych děti měla ve dvaceti a nebyla tam, kde jsem teď.
Ale vždycky jsem došla ke stejnému závěru: že ne a všechno je v naprostém pořádku.
Když jsem začala vysvětlovat svoji teorii, že dítě není nástroj pro vyřešení manželské krize nebo pro to, když už má někdo na mále,
ale je to dar, který prostě přijde v pravý čas, mnozí se na mě dívali jako na bláznivou ezo slepici, která se snad už dočista zbláznila.
V ten okamžik jsem si uvědomila, jak vděčná jsem za svoji biologickou rodinu, která mě dávala a dává podporu ve všech mých snech i přesto, že ne vždy je jí všechno po chuti.
Jsem stará a nemám děti
Když jsem téma dětí řešila, začaly mi do ordinace chodit ženy, které se blížily ke čtyřicítce a mnohdy začínaly větou: “Jsem stará a nemám děti.” Na to jsem jim odpověděla, že jsem taky stará a taky nemám děti. Většinou se všechny rozesmály: “Jasně, ale Vám je pětadvacet.“ V ten okamžik jsem se rozesmála já s tím, že mi dvacet bylo už hooodně dávno, a začaly jsme řešit jejich pánevní dno, tělo a celkovou psychickou pohodu.
Známe to všechny. Když na něco hodně tlačíme, většinou přijde protitlak.
Někdy je zapotřebí prostě převést teorii v praxi, naplno žít a vážit si okamžiků teď a tady.
Dospěla jsem k závěru, že i přesto, že existují některé teorie o tom, že žena už je v pětatřiceti na dítě stará, znám mnoho případů, které mi potvrzují, že věk je jenom číslo a důležité je, jak se žena o sebe stará a jak je spokojená!
Markéta Matoušková
Jsem zapálená fyzioterapeutka s duší dítěte, která pořád věří v dobro.
Miluju psaní a hluboké hovory s lidmi na stejné vlně.
Píšu blog Deník fyzioterapeutky a mám vlastní praxi v Brně.
