Bueno camino – konec je nový začátek
Odlet brzo ráno do Barcelony. Vstanu a cítím se podezřele vyspale…Hmmm, hned vím, že bude průšvih. Jasně. Letadlo uletělo před dvěma hodinami. Proč? „Omylem“ mi letadlo neuletělo snad ještě nikdy. I když desítky letů jsem za ty roky prošvihla naschvál. Snažím se přebookovat let – nejde. Nic nejde. Venku šedo. Čas na checkout. Batoh na záda – ty ramena! A jdeme… Kam? Zřejmě zpátky do Santiaga. Proč nás nechce pustit?
Dělat nic
Sedneme si venku na náměstíčko u pouličních muzikantů. Triple macchiato (resp. cafe con leche, o pořádném macchiato si můžu nechat jen zdát!) a – NIC.
Když nic nejde – je potřeba chvíli DĚLAT NIC.
Ano, DĚLAT, nikoli NEdělat. Pro aktivního západního člověka je totiž nicnedělání často ta úplně nejtěžší činnost. Aktivní, vědomé nicnedělání je vzácné a k nezaplacení.
Tři hodiny děláme nic. Ani se nesnažím cokoli řešit. Nemá smysl se na sebe zlobit, dělat si stres. Bude další letadlo. A určitě existuje důvod, PROČ se musíme zdržet další den.
Pro třech hodinách NIC zabírá. Začíná se mi zvedat nálada, mám logistické řešení a z domova přichází dobré zprávy.
Je fakt škoda, že „nic“ v naší přehnaně aktivní a převážně na výkon orientované západní společnosti je stále těžce nedoceněné. Přitom kvalitní NIC, prázdnota, odpočinek, hibernace, ticho, klid, jsou základem toho, aby se uvolnil prostor pro kvalitní tvoření. Neřešíme tedy záhady vesmíru ani proč jsme zůstali a jednoduše si dáváme pomalý antistresový den.
Dlouhá modlitba v San Francisco byla už sama o sobě fajn důvod zůstat… A potom přišlo TO.
Přijmout a odpustit
U výcviku kněžek vždy říkáme, že zasvěcením cesta Kněžky teprve začíná. Vypadá to, že to platí i pro Compostellu. Naprosto neplánovaně jdeme znovu do Katedrály a skončíme v kryptě prvního z apoštolů Ježíše. Nemám žádný extrémně intenzivní vztah ke křesťanské církvi, ale tady v podzemní kobce u malé zdobené stříbrné hrobky jsem najednou cítila silnou potřebu se modlit.
Nejlepší modlitba přichází, když totálně vypínám hlavu a odvolávám vnitřního cenzora. A přišla i teď. Modlitba.
Žena a muž. Čarodějnice a inkvizitor. Kněžka a král. Porodní bába a doktor. Emoce a racionální mysl. Protiklady. Jsou základem vesmíru. Mezi protiklady se vytváří napjaté pole, ze kterého vzniká impuls tvoření. Láska je základní síla, která staví svět.
Odpustit. Přijmout bratra v lásce. Za všechny sestry. V lásce, ve vášni přijmout a odpustit. Abychom ve slasti mohli volně tvořit. Jsme jen dva póly zdánlivé duality. Potřebujeme jedna druhého (ano, ty rody jsou tak schválně).
Vylézám z krypty se slzami v očích. Dál vede schodiště. Jdu jako v tranzu, schody vedou nahoru za oltář ke hlavní zlaté soše (některého z bratrů). Naprosto instinktivně sochu objímám.
Miluji tě, přijímám…za všechny sestry.
Bueno camino!
Další vlna slz a až dole zjišťuji, že „objímání“ sochy je právě ten zdejší tradiční rituál. Ne všechno, co děláme, je vždy čistě osobní, i když nejčastěji se to váže i na osobní příběh. A má- li občas uletět letadlo, abych měla čas udělat symbolický čin, jsem za to šťastná.
Večer jsme úspěšně přistáli v Barceloně a další ráno jsem v Sagrada Familia našla poslední „klíč“ do své skládačky, ale to už je jiný příběh.
Takže lásce zdar! Pojďme ve vášně svobodně tvořit… A Buen Camino! Ať už to vaše vede kamkoli
Další části:
Lilia Khousnoutdinova
Miluju vaše texty. Zázrak se odehrává na každém kroku, i v každodennosti. Děkuji.