S dítětem do Santiaga 1. díl
Den 1 – Nemusí to být snadné, ale ať je to krásné
Ano, vyrazila jsem s pětiletým dítětem na nejznámější pouť do Santiago de Compostella.
Původně vše dávalo dokonalý smysl. Půjdeme jako rodina, manžel miluje Španělsko, má mnoho zkušenosti s chozením v terénu a zvolili jsem si jednu z nejkratších, i když o něco náročnějších tratí s příslušným názvem Camino des Ingles (anglická cesta) – z Ferrol, přístavního městečka, kde tradičně přistávaly anglické lodě plné poutníků.
Jenže život je život. Den před odchodem se manželovy plány razantně změnily a já byla postavena před volbu – vyrazit sama s malým, nebo vůbec.
Já, která chodí na treky v podpatcích, která nikdy nevlastnila batoh…chudokrevná a s nízkým tlakem…Tvl. Jenže malý chtěl. A tak jsme šli…Zkouška dospělosti…Nic víc děsivého bych si snad ani nedokázala vymyslet. Ne, nejsem chodící typ.
Nemusí to být snadné, ale ať je to krásné
Potom, co jsme dnes úspěšně prošli až do Pontedeume, nezbývá než říct Wow. Je to zkušenost, která nás oba poznamená minimálně na celý život. Ubytovnu pro poutníky jsem si pro dnešek odpustila a užívám si nejkrásnější výhled na statku v horách. A samozřejmě prosím držte nám palce!
Den 2 – Ne každý boj musím vybojovat
První den pršelo a minimálně desetkrát jsem to chtěla vzdát. Leo si stěžoval, že ho bolí nohy. Mě bolelo snad úplně všechno. Rozšířila jsem lexikon svých vnitřních hlasů o pár pořádných nadávek. Obzvlášť, co se týká mužů, kteří nejdou po boku, a mé potřeby být vždy za hrdinku. Ale Leův veselý hlásek jásající s každou další nalezenou mušlí ukazující cestu mi pravidelně dodával odhodlání.
Stejně tak jako vůně eukalyptu, panorama dokonalé jako počítačová grafika a pocit „Ty jo, ono to fakt jde. Bože, opravdu jsme ušli dalších 10km!“
Spousta „nemožného“ je pro mě celkem „no problem“, ale zrovna chození v terénu…to mě děsí. Respektive – děsilo.
Můžu se vzdát
Vyčerpání je ale vyčerpání. Nakonec jsem musela dojít k myšlence, že to přece můžeme kdykoli vzdát! Musela jsem si fakt hluboce a upřímně dovolit variantu, že nedojdeme, že „vzdát se“ není žádná hanba. Spíš naopak. Občas je to ta nejideálnější volba. Právě udělat to, co je „potupné“, „nehrdinské“, přiznat svou slabost.
Moje lekce číslo jedna: Můžu se vzdát a je to v pořádku. Ne každý boj je třeba dokončit.
Zajímavé bylo, že až v momentě, kdy jsem řekla „ok, prostě jedeme domů, válet se u Petry na chalupě…“, přišla inspirace a chuť jít dál.
Jak důležité je si vždy dát možnost volby. Hodnota vnitřní svobody. A tak jsme šli dál…
Do úvodní věty bych tedy ráda přidala pokoru: Nemusí to být snadné, ale ať je to krásné (It need to be easy, but it better be beautiful), ale snadné je rozhodně ceněný bonus (But easy is definitely a valued bonus!).
Fantastická realita
Zjistila jsem o sobě, že dokážu vyprodukovat až 3 hodiny kontinuálních pohádek o dracích, kněžkách a temných rytířích se zraněným srdcem, kde nakonec láska a kouzlo vyhrávají nad bolestí. Druhý den mi už draci lezli ušima a fantazie začala vykazovat známky přehřátí.
Místo fantasy jsem zvolila skutečné historické příběhy z naší rodiny – kočovnická plemena, pracovní tábory, intriky a tajemství – taky dobrá fantasy. Aspoň malý ví, odkud pochází. Před spaním mi tak pořád připomínal, že přece mám tu kůži jiné barvy, protože jsem Tatarka.
Další části:
Bueno camino – konec je nový začátek
Lilia Khousnoutdinova
