S dítětem do Santiaga 5. díl
„Cítím se jako papírový drak, lehká a svobodná, kolem kterého si všichni hrají se sirkami, vyjukaná a podrážděná.“
Den po pouti: emoční detox aneb „instaluji updates, nesahejte na mne!“
Emoční detox
Dojezd je hodně tvrdý. Vlastně mě to celé nejvíce připomíná můj vlastní seminář zvaný emoční detox. Je to záhul, ke konci absolutní dno, vyčerpání, kam až to jde, následná euforie a vesmírný orgasmus. A potom přichází horská dráha. Vše za pocitu, že „wow, patří to k nejtěžšímu, co jsem kdy dělala, a teď je mi na h****, ale vím, že se se něco důležitého mění, a stojí to za to“. Údajně probíhá tedy prospěšný proces transformace.
Vesmírný orgasmus a totální euforie mi vydržely od rána, kdy jsem měla skoro fyzický pocit, že umím lítat, až přibližně do oběda.
Potom vyšlo slunce, začalo být tepleji a nějak ze mne úspěšně poodpadal veškerý optimismus. Únava jako blázen, takovou snad ani neznám. Všechno špatně. Pomalu nemůžu ani chodit a už vůbec nevím, KAM a PROČ jít. Existenciální strach.
Jistota i strachy
Kam jdu? Co mne čeká doma? Všechny strachy poctivě vystrčily růžky. Kdo jsem? Proč jsem? Jsem dobrá máma? Má to, co dělám, smysl? Má můj aktuální velký skok do neznáma (o tom jednou víc, až budu vědět jak to dopadlo. Zatím spíš padám a čekám, až mi narostou křídla) vůbec nějaký smysl? Nezbláznila jsem se úplně?
Už fakt nemám na to, aby na mě někdo křičel „máma, máma, máma!!“, tahal pořád za ruku, kopal v posteli, pořád něco… Já chci chvíli klid! Ležet! Spát! Pár hodin. TICHO. Chci ticho. Aby už nepípal telefon. Došla jsem dnes pouť a zrovna TEĎ si všichni vzpomněli, že jsem nezbytná a že mne akutně potřebují?!
Chodí to ve vlnách. Chvíli jistota a totální štěstí. Chvíli pocit, že ještě jednou uslyším „máma“ a jdu někam skočit…
Ráno největší nadšení – jdeme na mši pro poutníky. Půlhodinová fronta na slunci a potom absolutně plný kostel, kde není vidět nic a všude na zemi sedí školní zájezdy. Čekala jsem aspoň varhany, ale ne, jen mluvené modlitby přes reproduktor. Vydrželi jsme možná 5 minut.
Peče slunce a mě strašně bolí hlava, ramena, nohy. Jsem podrážděná a moc se snažím nebýt naštvaná na Lea za to, že potřebuje nutně prozkoumat každý obchod a osahat veškerý nejdražší porcelán (pohledy prodavačů jsou ještě horší než včera v restauraci).
Zapadá slunce. Na hlavním náměstí hraje klasická hudba. Katedrála mění barvy. Přesně tak, jak to mám ráda. Jediné, co mi chybí, je vášnivý polibek. Jinak je to prostě absolutně dokonalé.
Kvalitní integrace je pomalý proces
Jsou to vlny. Horská dráha. Je to normální. Za pár dní to sedne. Systém integruje updates. Teď jsem jak Windows, když říká „installing updates, do not turn off“. Akorát já mám „..do not TOUCH“. Ale tak 50% už asi máme nainstalováno. A doma si asi koupím Apple. To bude asi ono, měním se na Linux. Dře to, ale jde to. Změna je proces. Díky za to.
Dnešní lekce – čím větší proces (změna), tím větší dojezd.
A je to normální. Fáze integrace je stejně důležitá jako proces samotný a může být dokonce náročnější. Jako porod placenty. Bez integrace není stálých výsledků. Být k sobě trpělivá a HODNÁ. Zpomal. Je to ok. Hýčkat se víc. Když jsem v pohodě, jsem lepší máma. Chválit se. Cenit se. Chválit Lea.
Dali jsme to. Není to otázka kilometrů. Fyzicky to celkem šlo. Pro mne ta pouť byla cestou léčení vztahu k mateřství.
Zase sama s dítětem. Panika. Všichni démoni z minulosti přišli na návštěvu. A my jsme šli dál. Poprvé jsem schopná pomyslet na další dítě a nemít strach. To je moje skutečná Compostella.
Další části:
Bueno camino – konec je nový začátek
Lilia Khousnoutdinova
Krasa, plakala jsem…tak silne …Dekuji. Jste moc moudra zena…Eva
Neboj se procitnout k pocitu síly, neboť ti mateřství dopřeje víry „být v tichu, být tady“, Nepotřebuješ se vzdávat a křičet nad vady. Bolest a ztráta poučí, srdce však tvé nestlačí. Jen se dotkni strachu, ať se vyplaví i moře prachu. Odplyne, rozplyne a duše tvá spočine. Stačí věřit, následovat a v tom se začneš proměňovat…….PS: děkuji, pouť do Santiaga otevírá