Samhain – dokončit vše staré

Samhain je podzimní svátek mrtvých. Nachází se na půli cesty mezi podzimní rovnodenností a zimním slunovratem. Slaví se 31. října. Období, kdy se dny zkracují, rostliny umírají a příroda a vše kolem se stahuje do sebe, Keltové vnímali jako začátek nového roku. Samhain je tudíž i keltský Nový rok. Předznamenává období dlouhého zimního spánku a skrytých změn kolem nás.

Tváří v tvář svým démonům

Koncem října nastupuje zima a s ní krátké studené dny. Mraky zahalí nebe, mlhy zesílí a zakryjí zemi. Když nás obklopuje pustá planina a temnota, nastává nejlepší čas dokončit vše staré a vytvořit prostor pro nové začátky.

Samhain je tudíž období, kdy musíme pustit vše, co nám již neslouží, i kdyby to bylo to, co nám dává zázemí a pocit bezpečí.

Během keltského Nového roku se závoj mezi viditelným a neviditelným světem ztenčí. Nadpřirozené síly proudí do našeho světa a my se ocitáme tváří v tvář svým démonům a strachům.

Temnota uvnitř nás

Starý rituál bohyně smrti se dnes slaví mnoha způsoby. Např. můžeme házet půlky jablek označené jejím kouzelným pentaklem našim milovaným přes hořící hranici, která symbolicky vyjadřuje její posvátný oheň. Temná bohyně se totiž často projevuje právě v našich vztazích, kde nás konfrontuje s temnotou, kterou v sobě ukrýváme.

Samhain nás zve k hluboké introspekci. Jsme voláni k tomu podívat se na sebe, přehodnotit svůj způsob života a upřímně se zeptat, zda žijeme v souladu sami se sebou a se svou duší.

Vše, co není pravé a pravdivé, bude totiž spálené v kotlíku Bohyně smrti.

Zůstane jen to, co je skutečné. Staré přísloví říká, že „smysl pozemské cesty je prožít narození a smrt a pochopit, že láska je silnější než obojí“. O Samhainu máme možnost se podívat sami na sebe a pustit vše, co není láska a co nám nepatří.

Bohyně Kerridwin – moudrá matka smrt

Kerridwin je známá velšská bohyně (někdy nazývaná Cerridwin). Bývá často zobrazována se svým kouzelným kotlíkem. Právě v něm vařila lektvar pro svého syna. Když chlapec kotlík převrhl, stal se držitelem veškeré moudrosti. Když si to Kerridwin uvědomila, snažila se ho zničit, avšak chlapec jí utekl. Kerridwin na sebe brala různé zvířecí podoby, aby ho dohonila.

Kerridwin je Královna Podsvětí a její příběh je především o tranformaci. Jako manželka duší a nositelka smrti symbolizuje neustálou proměnu a znovuzrození. To ona na nás čeká po sestupu do podsvětí. Trpělivě sedí a pozoruje, jak se setkáváme s vlastními stíny. Kerridwin je stařena, která ví.

Zná nás a miluje v naší pravé podstatě.

Když s ní strávíme nějaký čas v podsvětí, proměníme se a změní se i naše pocity k našemu stínovému já. Nakonec obejmeme temnotu, skryté aspekty nás samých a skončíme proměněni a celiství.

Je plná transformační energie, až kolem ní praská samotný vzduch. Nad hlavou jí krouží její jestřáb, z jejího černého pláště vylétají vrány a na jejích lýtkách se objevují žáby z pohádek. Vedle Kerridwin je bílé prase, které požírá vše, co již není k užitku.

O Samhainu Kerridwin rozpustí svou kouzelnou moc po kraji, bude tančit s mrtvými a závoj se ztenčí. Je to její opravdovost, které můžeme věřit. Kerridwininy zvířata jsou žába, jestřáb a vrána. Její strom je tis a jejímy symboly jsou kotlík, srp a nůžky. Její barva je černá.

Bohyně Morana

Morana se ve slovanském kole roku pojí s Dušičkami, Samhainem. Obdobím, kdy přichází temná část roku, příroda odumírá a připravuje se na zimu. Moranin čas je časem klidu a smrti, proto ji Slované jako bohyni zimy a smrti uctívali. Vládla období dlouhé a studené zimy, která mohla znamenat smrt lidí i dobytka. 

Naši předkové věděli, že smrt a umírání jsou přirozenou součástí koloběhu života, a tak ji ctili stejně jako život. Věděli, že bez smrti život nemůže existovat. Když se chceme najíst, musí něco zemřít, ať už zvíře, nebo rostlina. Předkové uměli být vděční za tuto oběť smrti.

Stejně jako ctili Živu, bohyni života, ctili Moranu, bohyni smrti.

Jeden mýtus vypráví, jak se Morana provdala za boha slunce Dažboga a držela ho v podsvětní říši Návu. Pak si ale našla nového milence Černoboga a chtěla se Dažboga zbavit. Zachránila ho Živa a Morana byla vykázána do podsvětí.

Příběh symbolizuje pohyb slunce během roku. Podle pohanských mýtů slunce tráví zimu v podsvětní říši, kde je jeho ženou samotná zima.

Další mýtus vypráví o Moraně a Vodanovi, božském páru vládnoucím v podsvětí. Těmto božstvům byly zasvěceny řeky tekoucí do podsvětí a vytékající z něj. Tyto podzemní řeky, temné vody smrti, byly také místy, kde jim byly přinášeny oběti.

Já osobně takto vnímám jeskyni Býčí skálu na Moravě. Možná že samo jméno řeky Moravy má společné kořeny se jménem Morana. Moraně se také říká Mořena a její figura se na jaře hází do řeky, aby doplula do svého domova, do moře. Moranu tak můžeme chápat jako bohyni spojenou s vodou.

Smrt a znovuzrození

Morana je popisována jako tmavovlasá žena strašného zjevu, jako žena s tváří napůl mladé dívky a napůl kostlivce, nebo jako stařena, která se proměňuje v krásnou mladou ženu před těmi, kdo se jí nebojí. V tomto popisu se skrývá mystérium smrti a znovuzrození. Náruč smrti je láskyplná a je branou do nového života.

Bez ohledu na to, co si myslíme, že přijde po smrti, víme, že život stále pokračuje. Ne osobní život, ale život jako takový.

Můžeme ctít Moranu jako patronku Dušiček. Tu, která nás může propojit s našimi blízkými, kteří odešli na druhý břeh. Tu, která může napomoci, aby smrt znovu získala úctu a lidé odcházeli ze života důstojně a v lásce, ne o samotě a v zapomnění.

Další svátky kola roku: Yule, Imbolc, Ostara, Beltane, Litha, Lammas a Mabon